Po jejich přečtení musím napsat, že je považuji za unikátní dílo, v němž jsou obsaženy režisérovy zajímavé vzpomínky na dětství a mládí v Brně, studia a cestu k filmu, ale také na jeho působení na FAMU, cesty po světě, ale především je zde obsažen kus historie české kinematografie (více než šedesát let!). Defilují před námi stovky osobností – od Karla Čapka, přes Adinu Mandlovou, Lídu Baarovou, Huga Haase, přes světové filmové tvůrce až po Vávrovy žáky. Jeden z nich – režisér Jiří Menzel, charakterizuje svého učitele takto: „Měl úctu k řemeslu, věcnost a vědomí souvislostí“.

O. Vávra studoval původně architekturu a k filmové práci se dostal v roce 1931. Natočil několik experimentálních filmů (např. Světlo proniká tmou nebo Žijeme v Praze), psal scénáře (kupř. k románu Karla Klostermanna „Ze světa lesních samot“). Jako samostatný režisér začal pracovat roku 1937 adaptacemi známých literárních děl Filozofská historie, Cech panen kutnohorských, Humoreska či Turbina. Adaptacím literárních předloh zůstal věrný i po druhé světové válce – zde uvedu husitskou trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, dále Občana Brycha, První partu, ale zejména adaptace děl Františka Hrubína – Srpnovou neděli, Zlatou renetu a zejména Romanci pro křídlovku, která podle mého názoru, patří k vrcholu Vávrova díla. Dlužno dodat, že Vávrova Romance měla absolutní úspěch jak u diváků, tak u kritiky. U nás za ni dostal cenu Trilobit a následující rok Cenu ministra kultury.

Vedle Hrubínových děl dvakrát adaptoval i román Karla Čapka Krakatit – poprvé v roce 1948 se stejným názvem a v roce 1980 s názvem Temné slunce. Za pozornost rozhodně stojí i Příběh lásky a cti, vypovídající o nenaplněném vztahu Karoliny Světlé a Jana Nerudy, Putování Jana Amose na motivy románu M. V. Kratochvíla. Podle jeho novel natočil Vávra ještě Komedianta a Veroniku, podle stejnojmenného románu pak film Evropa tančila valčík.

Kniha Moje filmové 100letí je vhodně doplněna dobovými černobílými fotografiemi, přehledem autorovy filmografie i doslovem samotného autora. Musím napsat, že těch více než 300 stran se mi četlo opravdu dobře a mnohé jsem si v“ bílých místech“ našeho filmu ujasnil.

Ivan Nikl