Nic naplat, v uplynulých dnech i týdnech užili jsme si spíše chladivých návratů zimy v podobě mrazu, plískanic a cahotu, než jiskřivých dnů časného jara. A tak po nesolidním počasí závěru března následovala zrádná povětrnost počátku dubna završená vánicí, co nám zavála jarní květy. Jak se říká, v dubnu čas a panský kvas; panská láska a dubnový sníh za mnoho nestojí.

Ani sváteční dny velikonoční nezůstaly ušetřeny peripetií aprílového počasí a kdo se chtěl zahřát, musel zůstat doma za kamny nebo zvýšit tempo vycházek za humny, aby mu respirátor nepřimrzl k vousům. Zkrátka aprílové počasí nemá dobrou vizitku. Budiž však útěchou nám i dubnu, že časy mění a obdařil violkou zemi - jak ale prvně zahřmí, fialka víc nevoní.

O povaze jarního šlapání

Jisté je, že víkendová chození zatím nejsou v této době příliš intenzivní ani dlouhá, je třeba si zvykat na nové poměry; o venčení stojí děti v bublině kočárku i naši psí přátelé, ještě je však třeba hlídat hranice okresu. Navíc vycházky do volné přírody mohou být hodně svěží, to hlavně zásluhou ostrého přízemního větříku či náhlé změny počasí, proto pamatujme na dobré oblečení, k nezaplacení je stále bunda s kapucí i termoska s teplým čajem.

Ať se však zima brání do morku kostí, naše příroda začíná se již zvolna zadýchávat novým jarem. S každým pěkným dnem se probouzí vegetace, zasychají kaluže na cestách, přibývají čápi na komínech i chataři a chalupáři na svých destinacích v osadách a údolích našich toků. Na stezkách můžeme potkat turisty povahy pěší i cyklo, zájem je o informační tabule a rozcestníky. Inu síly jara i v nás už nabírají na síle, a to je dobře.

Do krajiny pod Lazurovým vrchem

Naše jarní probouzení nás tentokrát zavede do končin na severovýchod od Chodové Plané, po silničce odbočující u rybníka Regent ostře vpravo do údolí Kosího potoka. V obci Dolní Kramolín upoutá historický kamenný most, připomíná se tu mlynářská rodina Haniků, z níž Osvald Hanika má zásluhy na elektrifikaci řady vsí v okolí Plané. Pod obcí je vývěr přírodní minerálky Il-Sano, stáčené v chodovoplánském pivovaru.

Silnička míří dolů do údolí, kde u rekreačních objektů odbočíme vpravo po zelené značce směřující podél Kosího potoka. Nad námi vypíná se nad pravým břehem potoka Lazurový vrch (ca 650 m n. m.), se stopami hornické činnosti a připomínkou zaniklého hradu založeného patrně rytířským rodem z nedalekého Výškova. Romantické údolí potoka nás vede kolem Lazurového mlýna a pramene železité Čiperky, abychom po pár kilometrech pohodlné chůze dospěli do někdejšího horního místa, dnes obce Michalovy Hory.

Z pestré historie Michalových Hor

Někdejší horní městečko má přebohatou historii kutání rud, podrobnosti poskytne např. Historicko - turistický průvodce Plánsko a Tachovsko. Za plánských Šliků dosáhly Michalovy Hory největšího rozkvětu, ještě roku 1850 tu žilo na 1000 stálých obyvatel. Těžily se zde rudy s bohatým obsahem stříbra, ale i antimonu, kobaltu, mědi a zlata. Tyto časy připomíná znak Michalových Hor s hornickými kladívky a vidlicí, také kostel sv. Michaela, patrona horníků; rovněž pozdně barokní radnice na návsi, snad kdysi horní úřad. V obci zaujme mj. objekt šlikovské papírny, který byl v provozu až do roku 1947. Pocházel odsud ruční papír pro kancelář prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka.

Horsky utvářené Michalovy Hory jsou v současnosti pohlednou chalupářskou destinací a zajímavým přírodním i historickým koutem v nejjižnějším výběžku CHKO Slavkovský les, který leží na území Tachovska. Zdá se, že jako časy minulé plyne tu čiperně i voda v potoce, aby spolu s oblohou i přírodou splynuly v zázrak plného jara LP 2021.

Pavel Nový