Poprvé vyšly již roku 1896 v nakladatelství J. R. Vilímka. Autor je shrnul pod názvem V srdci šumavských hvozdů.
Sedm povídek této knihy bylo původně napsáno německy a byly otištěny v pražském časopise Politik v letech 1889 až 1894. Povídku Rychtářův syn napsal Klostermann pro Osvětu Václava Vlčka a byla to jeho první původně psaná próza. Povídky Oční nákaza, Spravedlnost lidská a Vánoce pod sněhem byly poprvé otištěny v prvním vydání této knihy, jak uvádí editor Rudolf Skřeček. I zde uplatnil spisovatel Šumavy smysl pro kresbu prostředí, jemný humor a v neposlední řadě porozumění pro prostého člověka. Výstižně vylíčil Šumavu druhé poloviny 19. století a zachytil její proměny s realismem až dokumentárně věrným. Důkazem může být kupř. okresní silnice na pravém břehu Otavy, která spojuje Dolní Rejštejn s Dlouhou Vsí a se Sušicí, která byla dostavěna roku 1888:
„Silnice tato otevřela jednu z nejmalebnějších krajin Šumavy. Dole v údolí krásná čistá řeka, tekoucí místy mělce a široce, takže při malé vodě snadno se přebrodíš. Místy zase se úžící, proudící v černých, pěnou věnčených vírech, lomících se o příkré skalní stěny a výběžky, pak zase se dělící v různá ramena, jež tvoří krásné zelené nivy, plné houštin, smrků, borovic, vrb a olší. Vpravo i vlevo od řeky, tu bezprostředně z tmavohnědých vod příkře se vypínajíce, onde u větší vzdálenosti mírněji vystupujíce lemují údolí výšiny, strmé i mírné, lesem porostlé i holé skalní stěny, divoké, kostrbaté, srázné plochy i kamenné haldy.“ A dále pokračuje:
„Drsná je tu příroda a lidé prostí. Ale jedno má Šumava do sebe: působí jako melancholická píseň, která mocně našeho srdce se dotýká.“ Přeji vám, milí čtenáři, aby se jeho povídky zachycující život drobných lidiček (dřevařů, lesníků, sklářů, sedláků i chalupníků)dotkly i vás. Mám za to, že tomu tak bude, protože Klostermannova charakteristika postav i společenských jevů je pronikavá a výstižná. Je třeba jen dobře číst.
Ivan Nikl
