„Trénuji od svých 27 let, kdy jsem musel přestat s fotbalem, protože jsem měl třikrát zlomený kotník a už se s tím nedalo hrát.

Začínal jsem trénovat v Karlových Varech u mládeže, pak v Chodově u Varů a od roku 1987 v Tachově, kde jsem měl jako první dorost a pak chlapy,“ zavzpomínal Jaroslav Pták.

V sezoně 2011/2012 udržel tachovského nováčka v divizi. V další sezoně však u kormidla skončil a na sedm let pověsil trenérskou kariéru na hřebík. „Věnoval jsem se tenisové kariéře svého syna,“ vysvětlil Pták.

K fotbalu se vrátil na podzim 2019, kdy Tachov hrál okresní přebor, a po čtyřech letech ho dovedl do divize.

Dokáže vás v trenérské branži za více než 30 let něco překvapit?
Dokáže. Překvapuje mě nová generace, mluvím o dorostencích a žácích, jejíž přístup k fotbalu je diametrálně odlišný od toho, na co jsem byl zvyklý. To mě překvapilo, ale není to pozitivní zkušenost.

Jak se změnil fotbal?
Dříve byl techničtější, ale pomalejší. Dneska je to všechno o dynamice, agresivitě, rychlosti, hodně se presuje, dříve se vůbec nepresovalo. Pokud tedy srovnávám dnešní fotbal s tím před skoro čtyřiceti lety.

Který trenér vás inspiroval, případně koho sledujete?
Nejvíc asi Jürgena Kloppa (trenér anglického Liverpoolu, pozn. aut.). Toho mám rád, inspiruje mě jeho útočný styl, praktikuje hodně presinku, o to se my v Tachově také snažíme. Celkově se mi líbí Kloppova filozofie, přístup k hráčům.

Takže nejčastěji sledujete anglickou ligu?
Ano, nejvíc anglickou Premier League.

Liší se trenérská příprava na divizní zápasy od té v okresním přeboru až po krajský přebor?
Samozřejmě. Třeba rozestavení je jiné, musím ho přizpůsobit konkrétní soutěži, protože v divizi už si nemůžeme dovolit útočit v osmi lidech jako v kraji, to je nereálné. Chceme být nadále ofenzivní tým, ale musí to mít nějakou hranici, musí být vyváženější než v kraji. V nižší soutěži jsem věděl, že když otevřeme hru a budeme hrát na dva obránce, tak si můžeme dovolit dostat gól, protože tři čtyři vstřelíme. Z toho jsem vycházel a celou sezonu jsem byl klidný, když jsme dostali sem tam branku. Ale v divizi očekávám výsledky o gól dva, zápasy budou mnohem vyrovnanější, takže si nemůžete dovolit hrát lehkovážně dopředu. Taktika tomu bude odpovídat.

Navíc se lépe shání materiály na divizi než třeba na I. A třídu.
To rozhodně. I když i v krajském přeboru se zápasy natáčejí a můžete si je najít. Jezdil jsem na zápasy soupeřů, ale je jasné, že informace o divizních soupeřích se shánějí snáz.

Na kterou sezonu nebo úspěch nejraději vzpomínáte?
Na všechny postupové sezony a bylo jich docela dost. Nejraději však vzpomínám na žáky, s kterými jsme vyhráli krajský přebor a postoupili do druhé ligy dorostenců. Měl jsem tam i svého syna, byli to fantastičtí kluci, tenkrát jsme měli skóre asi 167:2, což bylo neuvěřitelné. Domlouvali jsme si přáteláky s Viktorkou Plzeň, Spartou a Slavií Praha, proti nimž jsme hráli důstojnou roli, vyrovnané zápasy a remizovali jsme nebo prohráli o gól. To byl úžasný tým, ze kterého odešlo devět lidí do první dorostenecké ligy – šest do Viktorky Plzeň, dva do Sparty a jeden do Příbrami. Na to vzpomínám strašně rád.

Dotáhl to někdo do první ligy mužů?
To ne, ale do dorostenecké ano. Nejdál to dotáhl David Mac (celým jménem Quan Mac Hong, ale slyšel na Davida, jak ho pojmenovala paní, která ho jako malého hlídala, pozn. aut.), který byl ve vietnamské reprezentaci. David byl kapitánem sparťanského dorostu, když Sparta vyhrála dorostenecký titul. Pak se vrátil do Vietnamu, odkud dostal nabídku. Věděl, že bude hrát za reprezentaci. Tehdy se i nepohodl s Hřebíkem (Jaroslav Hřebík byl šéfem mládeže Sparty, pozn. aut.), takže se rozhodl vrátit do Vietnamu a byl v jeho reprezentaci. Někteří kluci se dostali do mládežnické reprezentace, jiní s fotbalem sekli z různých důvodů, ale hlavní roli hrály holky (úsměv).