Kliknutím zvětšíte
1993/1994: Zdařilá rekonstrukce
První sezonu samostatné české ligy po rozpadu federace ovládla Sparta o šest bodů před druhou Slavií. Divoké letenské „devadesátky“ symbolizoval kontroverzní majitel Petr Mach, který během tohoto ročníku mj. svérázně rekonstruoval stadion – stavebním povolením se neobtěžoval, obstaral si ho až zpětně. Nikomu to nevadilo.
Dvaceti góly se v sezoně blýskl osvědčený kanonýr Horst Siegl. Klíčové jarní derby se Slavií (Sparta hrála kvůli přestavbě Letné v dočasném exilu na Strahově) rozhodl hattrickem. „Jeden z těch gólů jsem vstřelil zadnicí,“ vzpomínal později s úsměvem.
1994/1995: Trenérské rošády
Kolik trenérů se stihne během jednoho – mistrovského – ročníku u týmu vystřídat? V Machově Spartě docela dost. Po dvou kolech (a dvou výhrách) se musel poroučet bývalý legendární fotbalista Karol Dobiaš. Doplatil na nezdar v kvalifikaci Ligy mistrů s Göteborgem, poněkud bohémskou životosprávu některých hráčů a údajně i na donášení.
„Jeden dobrák, nebudu jmenovat, donesl tehdejšímu majiteli Machovi, že to se mnou dál nejde, a on mě vyhodil,“ líčil po letech Dobiaš, který se nebál chodit na trénincích do svých svěřenců ostrými skluzy. Po něm chvíli vedl lavičku Vladimír Borovička, pak přišel Němec Jürgen Sundermann a toho vystřídal Jozef Jarabinský.
1996/1997: Ze dna na vrchol
Sparta uspěla o čtyři body před Slavií, jež obhajovala titul. A byla to hodně zvláštní sezona: Letenští měli katastrofální vstup do ligy, poprvé vyhráli až v 8. kole. Trenér Vlastimil Petržela samozřejmě dostal vyhazov a místo něj nastoupil Jozef Chovanec, muž spojený se železným klubem v dobrém i zlém. Sparta pak ve zbytku sezonu už ani jednou neprohrála a prokousala se až na vrchol tabulky. O titulu rozhodla v předposledním kole doma s Olomoucí, kdy se za stavu 1:1 nastavovalo tak dlouho, dokud Horst Siegl konečně nedal vítězný gól.
1997/1998: Košické miliardy
Majitelem Sparty už tehdy byl extravagantní slovenský magnát Alexander Rezeš, jenž se netajil touhou vyhrát Ligu mistrů a plánoval přivést na Letnou například Lothara Matthäuse. „Postavili jsme klub na nohy,“ chlubil se po letech Gejza Šesták, Rezešova pravá ruka. Bublina ocelářských miliard z Košic ovšem brzy praskla a zůstaly po ní hlavně dluhy.
Rudí sice LM neopanovali, ale alespoň si jako první český klub zahráli v základní skupině prestižní soutěže. V domácí soutěži byli suverénní, druhá Slavia za nimi zaostala o dvanáct bodů. Ofenzivní duo Horst Siegl, Vratislav Lokvenc bylo k neubránění.
1998/1999: Titul jako povinnost
V tomto ročníku si za sparťanské áčko poprvé kopl mladičký Tomáš Rosický. Další mistrovský titul se bral jako samozřejmost, Letenští si dokonce mohli dovolit pochybné manévry v závěru soutěže. Například remízu 2:2 s Olomoucí v posledním domácím zápase, která hostům pomohla do pohárů, „zařídil“ těsně před koncem nevídanou minelou jindy spolehlivý defenzivní dříč Martin Hašek. Tak už to v éře sportovních manažerů Ivana Horníka a (později) Miroslava Pelty chodívalo. Není ani divu, že slavit s mistrovským týmem tehdy na Letnou přišly jen necelé čtyři tisícovky diváků.
1999/2000: Červenobílé slzy
Jubilejní 30. titul získala Sparta opět s pohodlným náskokem. Převahu rudých symbolizoval triumf v derby se Slavií tři kola před koncem soutěže – sešívaní na Letné inkasovali výprask 5:1. Slávisté přitom většinu ročníku vedli, pak se ale tým rozklížil a sparťané byli v derby nemilosrdní.
„Udělali jsme ostudu, ale jako by to některým hráčům bylo jedno,“ bojoval trenér Slavie František Cipro se slzami. Záložník Pavel Horváth (tehdy klíčová opora červenobílých) po letech ve své knize zase vylíčil, jak po utkání plakal v autobuse, zatímco na Letné bouchalo šampaňské.
2000/2001: Zlatá éra
To byly doby, kdy zmlsaní sparťanští fanoušci domácí soutěž ani moc neřešili, s titulem se počítalo jaksi automaticky (rudí měli po posledním kole obří náskok šestnácti bodů na Slavii s Olomoucí). Sledovala se hlavně Liga mistrů, kam Pražané za trenérské éry Ivana Haška postupovali se železnou pravidelností.
Rovněž šlo o zlatou dobu neblaze proslulého funkcionáře Vlastimila Košťála, který klub vedl po příchodu nového majitele, nakladatelství Vltava-Labe-Press. Účasti v bohatě dotované LM a půlmiliardový přestup Tomáše Rosického do Dortmundu naplnily klubovou kasu a zalátaly dluhy po rozhazovačných Slovácích.
2002/2003: Cinklé jaro
Sparta se po roční odmlce, překvapivém triumfu Liberce a příchodu Karla Poborského vrátila zpět na trůn, ale byla to fuška. Dřeli nejen hráči na trávníku, ale také funkcionáři v zákulisí. Právě o druhé polovině sezony 2003 se Miroslav Pelta, tehdejší manažer Letenských, v odposleších vyjádřil jako o „cinklém jaru“. Tento výrok už vstoupil do tuzemské fotbalové historie.
Slavia tehdy na Spartu těsně dotírala a po prohře v derby (rudí uspěli 12. dubna doma 2:0 díky trefám Marka Kincla a Tomáše Juna) cítila křivdu. Slovenský sudí Micheľ prý připískával domácím. Na druhou stranu je fakt, že kdyby sešívaní nezahazovali obří šance, mohli vyhrát oni a třeba i získat titul. Možná.
2004/2005: Hřebíkův pohřeb
Sparta vstoupila do sezony s novým majitelem, kterým se stala skupina J&T a vlády se tak na Letné ujal Daniel Křetínský. A leccos začalo skřípat. Skalní fanoušci neunesli odvolání oblíbeného kouče Františka Straky (který například před derby se Slavií krmil své svěřence tatarákem ve tvaru slávistické hvězdy) po polovině ročníku a jeho nástupce Jaroslav Hřebík čelil od začátku prudké nevoli ochozů. I když získal titul.
Závěr sezony byl podivný: Spartě měla obří náskok a z posledních pěti zápasů zničehonic čtyři prohrála. „To není oslava, ale pohřeb,“ psalo se na transparentu sparťanského kotle v posledním kole, kdy rudí prohráli doma s Teplicemi 1:2. Další sezona pak přinesla dlouho nevídanou bídu i skandál s propuštěním kapitána Poborského.
2006/2007: Konečně double
Ač Sparta tuzemskému fotbalu od rozpadu federace dlouho jasně vládla, nikdy nezískala double. Oslavy ligového titulu i prvenství v poháru přišly až v této sezoně pod taktovkou trenéra Michala Bílka (po 5. kole vystřídal odvolaného Stanislava Grigu, svého někdejšího sparťanského spoluhráče). V rudém dresu tehdy mj. válel i Pavel Horváth, někdejší i budoucí úhlavní nepřítel. Dřív totiž hrál ve Slavii, později táhl Plzeň.
2009/2010: Titul patří neporaženým
V předchozích dvou sezonách museli sparťané posmutněle sledovat mistrovské křepčení v nepřátelském Edenu. Na první místo se vrátili ve velkém stylu – jako první v historii české ligy během celého ročníku ani jednou neprohráli. Přesto o titul bojovali do posledního kola, protože spoustu bodů ztratili v celkem čtrnácti (!) remízách. Útok byl slabinou mužstva trenéra Chovance, naopak obrana byla doslova žulová.
V posledním kole Sparta hostila Teplice. K jistotě titulu potřebovala vyhrát, těsně na ni dotíraly týmy Jablonce a Baníku. A povedlo se – výhru 1:0 symbolicky trefil gólem po rohovém kopu kapitán Tomáš Řepka, tehdy ještě uctívaná modla sparťanských fanoušků. „Byl to můj životní gól a asi nejtěžší titul, který jsem se Spartou vyhrál,“ svěřil se řízný stoper.
2013/2014: Labutí píseň
Sparta pod vedením Vítězslava Lavičky získala další double, ligu navíc vyhrála před Plzní zcela suverénně. O góly se starali David Lafata a Josef Hušbauer, o nahrávky Bořek Dočkal. „Vyhnuli jsme se výkyvům,“ těšilo kouče Lavičku. Horší ale bylo, že na rozdíl od dřívějších časů se Letenským vyhýbaly výraznější úspěchy na evropské scéně – například základní skupinu LM hráli naposledy v roce 2005. A právě mistrovská sezona 2013/14 začala hrůzostrašným vyřazením ve 2. předkole Evropské ligy s neznámým švédským Häckenem.
A brzy měly přijít ještě horší časy. Konkurence Slavie a Plzně odsunula čím dál zmatenější Spartu na dlouhá léta do pozadí. Až do letoška.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
