Kliknutím zvětšíte
Někdejší hráč Hluku či Strání, který prošel Slováckem a štěstí zkoušel ve Spartě Praha i v Liberci, se dokonce pokusil o sebevraždu. Jen díky blízkým lidem je stále naživu. Záložníkovi Kunovic (snad) pomohlo až léčení. Nyní žije normální spokojený život, je bez dluhů a má super přítelkyni. „To pořád platí,“ hlásí.
Z jeho životního příběhu ale pořád mrazí. Vyrazí vám dech. „Zažil jsem toho opravdu hodně. Některé věci vidím úplně jinak. Byl jsem patologický hráč, měl jsem fakt problém. Hazard rovná se hra, deprese a dluhy,“ připomíná.
Nyní je moc rád, že problém, který jej provází celý život, zásadně zastavil. „Dobře ale vím, že jsem stále gambler. Ať už hrající nebo nehrající,“ poznamenal.
Byť se několikrát v životě ocitl na samém dnu, nakonec složitou situaci díky léčbě v kroměřížské psychiatrické nemocnici zvládl. V těžkých chvílích mu pomohli nejbližší kamarádi a především doktorka Hrůzová.
„Slíbil jsem jí, že za ní budu aktivně rok dojíždět, dvakrát nebo třikrát týdně jsem navštěvoval skupinu hráčů, na které se říká, co se za dané období stalo. Jedenkrát měsíčně byl G-klub, na kterém se schází nejen gambleři, co jsou tam právě ubytovaní, ale i ti z venku,“ líčí.
Biharimu pomohly také nové zákony. „Odradil mě třeba vstup na občanku a hlavně omezené hry. To nemůže žádného gamblera bavit. Rozdíl mezi hráčem a gamblerem je v tom, že hráč se jde pobavit, ví, kolik může prohrát nebo chce vyhrát, kdežto gambler hraje do konce. I když vyhraje, na druhý den stejně všechno prohraje,“ říká.
V nejlepších letech pod tlakem
Sám začal hrát ruletu kolem osmnácti let. Tehdy přišla první výhra, pak další a už to jelo. Kulička se vrtěla, čísla se střídala. „Člověk závislost ze začátku nijak nevnímá. Je mladý, hraje si. A když začne vyhrávat, je to příjemné. Má peníze na diskotéku, na oblečení. Pak však začnou i prohry. U mě ale pořád dál převládaly výhry. Člověk si problém často uvědomí až v době, kdy se začnou prohry kumulovat a tím pádem nemá ani na žití. Musí si půjčovat na jídlo, bydlení a hlavně hry. Strašně rychle se zadlužuje a poměrně brzy do toho spadne,“ popisuje.
Nejhorší na závislosti bylo, že se odcizoval rodině, přátelům. Na sto procent se nevěnoval milovanému fotbalu. Kariéra šla stranou. „Kdyby to šlo, žiji nyní úplně jinak,“ tvrdí. „Kdybych dával fotbalu všechno a trénoval denně, minimálně druhou ligu bych teď hrával,“ je přesvědčený.
„Bohužel v nejlepších letech jsem byl pod tlakem depresí, které měly vliv na mé výkony a hlavně psychiku. I proto jsem se vrátil tehdy z Liberce domů a nastupoval v nižších soutěžích. Potřeboval jsem peníze na hru,“ říká.
Poprvé podstoupil léčbu v roce 2012. V Kroměříži strávil tři měsíce. „Je pravda, že mi nepomohla první ani druhá léčba. Po té první jsem rok nehrál, po druhé léčbě jsem ulítl ještě dříve. Hrát jsem zase začal po půl roce. V té době jsem byl totálně na dně. Všechno se to na mě sesypalo. Trpěl jsem depresemi. Všechny problémy jsem řešil hrou. Na podzim 2015, kdy se to na mě všechno navalilo, jsem chtěl dokonce ukončit život. Nakonec jsem to díky blízkým lidem ustál, za což jsem moc rád. Hodně jim za to děkuji,“ uvedl.
Celkem prohrál několik milionů. Dluhy byly v řádech sta tisíců. „Měl jsem i exekuční příkaz na výplatu. Ty ale mám naštěstí už splaceny. Velký podíl na tom má můj otec, který mi hodně pomohl,“ dodává.
Pro unikátní články o Okresním přeboru klikněte v obrázku na kolečko epizody:
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
