Jak to vypadalo, když fotbal hráli naši dědové?
V historickém speciálu Deníku se dozvíte, kde narazila Sparta nebo Slavia, kde vyrostly hvězdy a přečtete si příběhy zapomenutých hrdinů. Od středy 17. března až za Velikonoce každý den nový článek.

Od úvodních tréninků v Uničově bylo zřejmé, že Václav Jemelka nebude mít jednoduchou cestu vzhůru. V týmu patřil mezi talentovanější, ale zároveň také nejmenší a nejmladší hráče. „Hrál s o rok staršími kluky, kterých bylo v ročníku dvaadvacet. Výška byla jeho handicap a musel neustále dokazovat, že má hrát. Dokonce za mnou i chodil a pořád říkal: Tréňo, jdu do brány. Měl skvělý timing, ale vysvětloval jsem mu, ne, Vašíku, chytat nebudeš, seš malej,“ prozradil jeho dlouholetý mládežnický kouč Milan Schmidt.

Vašku, zdvihni vlajku

Ryšavý klučina ho brzy přesvědčil, že má na to, aby se prosadil proti o hlavu vyšším. Od mládí jej zdobila překvapivá přihrávka a místo našel na postu ofenzivního záložníka.

„Měl v sobě určitou genialitu. Nepamatuju si, že by někdo z kluků měl něco podobného. Vencovo řešení by nikoho nenapadlo, jenže on to dal krásně do ulice,“ rozplýval se Schmidt.

Vítězové jubilejního padesátého ročníku Perleťového poháru v Žirovnici.
Berger kouřil na záchodě, pořadatelé museli hřiště vysoušet pomocí látky

I Jemelka na tuto část kariéry vzpomíná rád. „Vždycky jsem dával dost branek a taky u hodně asistoval. Bavilo mě dávat pasy za obranu. To mi vlastně zůstalo dodnes, kdy rád hledám průnikové přihrávky a vyvážím míč. V Uničově se mi nechtělo moc bránit a měl jsem rád, když za mnou byl defenzivní záložník,“ překvapil dnešní reprezentační obránce.

Od mládí také vyčníval také svým vítězným duchem. „Když se nám nedařilo, tak jsem na něj volal: Vašku, zdvihni vlajku! A on svým výkonem dokázal strhnout ostatní,“ potvrdil kouč.

Výběh? Ne, díky!

Na Jemelkovi jeho někdejší kouč ocenil i poctivost, ačkoliv ne vždycky se mu prý chtělo trénovat. „Občas přišel jen díky jeho tátovi, který mu řekl, ať mi tedy zavolá. Venca ze mě měl respekt, takže radši přišel,“ poodhalil trenér.

Traduje se, že Milan Schmidt měl nejtvrdší tréninky ze všech. Jeho svěřenci často pilovali kondičku a spoustu času strávili na výbězích v uničovském parku.

„Nebyl jsem úplně tréninkový typ. Spíš jsem byl takový vychcánek. Občas jsme s klukama našli skulinku a trasu si zkrátili,“ práskl na sebe Jemelka.

Jenže kouč nebyl včerejší a společně s asistentem si vytipoval úseky, kterými museli hráči proběhnout. „Když zjistil, že někdo neproběhl, tak nás začal nahánět na kole,“ pokračoval s úsměvem.

VLADIMÍR COUFAL to z Ludgeřovic dotáhl až do anglické Premier League, kde hraje za West Ham United. Foto: ČTK
V Baníku ho nechtěli, v Premier League Vladimír Coufal září

Přesto byl „Džem“ pořád na hřišti. Před tréninkem i po něm si chodil s kamarády zakopat.

„Nebavilo mě se učit. Bral jsem fotbal jako vrchol. Nejvíce času jsme trávili na plácku, kterému jsme říkali „pískový“. Tam jsem hodně vypiloval techniku, protože bylo kvalitou hrozný,“ culí se.

„Pokaždé, když jsem šel kolem, tak to tam s tou svojí partou mastil. Byla to určitě velká škola, která se nedá docenit. Dnes už se to u dětí nevidí a chybí jim to,“ dodal Schmidt.

Uničovský areál? Dnes už je útulnější, říká Jemelka
Areál, kde Václav Jemelka odstartoval svoji kariéru, prošel od té doby řadou změn. Především zmizela škvára. „Nebylo příjemné na ní trénovat. Myslím, že jsem jedna z přelomových generací, která ji ještě pamatuje. Chvíli po mém začátku totiž klub místo ní vybudoval umělku, což byla velká sláva a pokrok,“ vzpomíná uničovský odchovanec, který za klub naskakoval ještě v dorosteneckém věku na střídavý start z olomoucké Sigmy. „Za mého mládí to moc útulný stadion nebyl, ale hodně věcí se změnilo k lepšímu. Byl jsem u toho, když se dělaly nové šatny a fasáda, což se opravdu povedlo,“ popisuje. „Zápasy jsme hrávali na dvojce, kde bylo blízko za lajnou nebezpečné betonové hlediště. Dnes tam je krásná menší tribunka. Ani kvalita trávy nebyla ideální, ale ta se taky teď vyměnila. Na hlavní tribuně jsou konečně sedačky, což vypadá dobře a místo škváry okolo hřiště je atletická dráha,“ doplňuje. „Určitě je to lepší,“ uzavírá.

Dětství Michal Muzikanta s kamarádem "Jemim"
„Bydleli jsme v paneláku nad sebou, takže jsme po škole odhodili tašky a vyrazili na „pískový“. Tam jsme si hráli na různé hráče z tehdejší Gambrinus ligy a střídali se v bráně. Naším největším idolem byl sparťanský brankář Jarda Blažek. V létě, když bylo vedro, jsme si přinesli lavor s vodou a namáčeli si do něj trička, abychom vydrželi celý den. Občas jsme si odskočili před barák a rodiče nám házeli z balkónu rohlík s marmeládou. Když se stmívalo, přišla na řadu hra na schovku. Zima patřila hokejovým bitvám.“