„V posledních pěti letech by naše body znamenaly skupinu Evropské ligy, my se s nimi nedostali ani do předkola,“ krčí rameny český reprezentant, který během dvou sezon učaroval německé bundeslize. Dokonce se o něm mluví jako o potenciální posile velkoklubů jako Juventus Turín nebo Barcelona.

Přestup však v této chvíli neřeší. Zvlášť když na konci června založil rodinu. Jemu a snoubence Michaele se narodil syn Matthias.

Jiří Pavlenka
Fotbalový brankář se narodil 14. dubna 1992 v Hati. Ve své rodné obci začínal i s fotbalem, v roce 2002 však přestoupil do Hlučína, odkud putoval o šest let později dál do Baníku Ostrava. V jeho dresu si postupně vybudoval jméno a dostal se až do ligového A-týmu, za který poprvé nastoupil v září 2013. Jen o rok později dostal pozvánku do národního týmu ke kvalifikačnímu zápasu v Turecku, kde plnil roli trojky. Svůj první z dosavadních deseti startů v dresu české reprezentace si připsal 15. listopadu 2016 v Dánsku, kde odchytal poločas. To už byl hráčem Slavie, kam přestoupil o tři čtvrtě roku dřív a na konci sezony mohl se sešívanými slavit zisk mistrovského titulu. Ačkoli Slavia kladla zájemcům odpor, v létě 2018 takřka dvoumetrového gólmana z Edenu za tři miliony eur vykoupil bundesligový klub Werder Brémy. Jiří Pavlenka je zasnoubený s přítelkyní Michaelou, na konci června se jim narodil syn Matthias.

„Kdo to zažil, vám potvrdí, že je to něco neuvěřitelného. Pro mě se s tím nedá nic srovnávat,“ líčí Pavlenka, který se v rozhovoru pro Deník kromě role otce vyjádřil i ke svému konci v Ostravě nebo aktuálnímu angažmá. „To byl skok do jiného světa,“ přiznává.

Jaký je to pocit, stát se a být nově otcem?
Jsem nadšený, šťastný a zároveň pyšný na snoubenku, která to skvěle zvládla. Jsem rád, že ona i malý jsou zdraví. Užívám si to, i když je to náročné, protože se člověku absolutně změnil život.

Kolik toho v těchto dnech a nocích naspíte?
Jak kdy. Záleží na tom, jak se má malý. První den po tom, co jsem si oba přivezl domů, jsme naspali asi sedm hodin. Další den už jen asi čtyři a půl, to bylo horší.

Byl jste u porodu?
Ano. Jsem rád, že jsem snoubenku mohl podpořit, ale bylo mi jí líto. Po sedmi hodinách, kdy měla silné kontrakce, nezabíral epidural, neměla sílu, místy usínala, tak to nebylo lehké. Člověk nevěděl, jak jí pomoci. Holt, malý nám to neusnadnil. Porod jsme nakonec museli nechat vyvolat, jelikož jsme přenášeli už deset dní. Asi se mu u maminky líbilo. (úsměv)

Splnil syn vaše přání, nebo byste radši holčičku?
Na to se mě hodně lidí ptá. Asi proto, že by syn mohl být fotbalista. Vždy odpovídám, že mi to je jedno, hlavně ať je dítě zdravé. Jako rodič pro něj udělám tak jako tak vše. Na něm pak bude, čemu se bude chtít věnovat.

Proč jste zvolili zrovna jméno Matthias?
Vím, že to působí německy, ale nesouvisí to s ním. Tím, že jsme v zahraničí, tak jsme nechtěli typicky české jméno, zvlášť když vím, že třeba i s výslovností toho mého jsou určité problémy. (pousměje se) Hledali jsme tak něco, co nebude mít háčky a čárky.

Jak velká změna bude dítě pro profesionálního fotbalistu?
To jsem rozebíral s Ondrou Čelůstkou, jemuž se mimino narodilo před pár měsíci. On má jen pozitivní pocity, je nadšený, a vím, že u mě to nebude jiné. Samozřejmě vím, že když přijdu domů, nebude mít člověk tolik času pro sebe, aby se natáhl na gauč, odpočíval a nic neřešil. Místo toho se budu věnovat malému, ale rád, protože vzhledem k času je pro nás sportovce každá chvíle s vlastním dítětem vzácná. Zároveň ale rychle utíká. Proto mě mrzí, že kvůli předsezonním soustředěním nebudu s nimi doma, oba totiž zůstali v Česku. Přece jen malý má teprve dva týdny a nechtěli jsme ho stresovat cestováním. I pro snoubenku to je jednodušší, má k ruce rodinu. Ale v sezoně budeme opět spolu.

Rojí se spekulace, jestli v Brémách zůstanete. Hraje založení rodiny roli v rozhodování o případném přestupu?
Když zůstanu v Brémách, bude to jistě lehčí, protože znám prostředí, město, doktory. Se snoubenkou jsme se ale nezabývali tím, že když se nám narodil malý, tak zůstaneme za každou cenu. Věřím, že i kdybych odešel, tak to zvládneme. Ale za tu dobu, co jsem byl v Česku, jsem otázky typu „kam přestoupím“ dostával často, ale nějak to neřeším. Teď má člověk jiné starosti – pozitivní starosti – a fotbal je až na druhém místě. S manažerem jsme se jen dohodli, že když přijde konkrétní nabídka, tak se ozve. Navíc vím, že hlavní slovo mají Brémy. Před rokem se jim toto téma moc nelíbilo. Vedení by chtělo, abych ještě minimálně rok zůstal.

Podle webu Transfermarkt je vaše hodnota 12 milionů eur…
No, já bych tolik peněz za sebe nedal. (směje se) Každý má svou hodnotu, ale stejně záleží na klubu, na kolik si daného hráče cení. Každopádně to neberu tak, že se posouvám jako zboží na trhu, ale jako člověk. Zkušenosti – pozitivní i negativní – jsou dobré, hodně si z nich beru a snažím se s nimi pracovat.

Jak bere fotbal vaše přítelkyně?
Když jsme spolu začínali, ani nevěděla, že ho hraju. Tehdy ještě za béčko Baníku. Pamatuju si, že jednu dobu vydělávala více než já, živila mě, protože jsme nedostávali výplaty. Nebýt jí, tak nebylo z čeho ani platit nájem. Teď to je celkem sranda, ale v tu dobu jsem se moc nesmál. Když jsem začal hrát za A-tým, tak nechyběla snad na jediném domácím zápase. Snaží se mi mnoho věcí ulehčit, a když to řeknu jednoduše, doma nemusím hnout ani prstem, za což jí děkuju. Neznamená to ale, že nic nedělám. Pomáhám, zvlášť teď. Navíc máme pejska.

Promítáte si někdy dobu, kdy jste byl rád, že jste se uživil?
Já myslím, že lidem, kteří někdy neměli dost peněz, žili od výplaty k výplatě, a byli rádi, že zaplatili nájem, tak jim to hodně dalo. V té chvíli sice ne, psychice to nepřidá, ale do budoucna určitě, protože teď vědí, v jaké situaci byli, a v té nové – lepší – si toho víc váží. Sám si pamatuju, jak jsem v začátcích v áčku měl dvacet tisíc hrubého, když se ale odečetly odvody, tak zbylo třináct tisíc. Jednou za mnou přišel taťka a říká mi: „Byl jsem na hřišti a tam mi říkali, že se můj synek musí mít, když bere v Baníku sto padesát tisíc.“ Tohle byly cifry, o kterých jsem přitom mohl jen snít. (úsměv)

Co jste na to odpovídal?
Nic, tomu se můžete jen zasmát. Dnes je doba jinde tím, kam to posunula Slavia se Spartou, Plzeň se snaží přiblížit, ale kdysi byly platy ve sportu v povědomí lidí hodně přeceňované.

Mrzelo mě, jak mi určití lidé lhali do očí

Z Baníku jste odcházel v závěru éry majitele Petra Šafarčíka, když byl de facto na sportovním i finančním dně, bylo jasné, že sestoupí do druhé ligy. Na to se asi nevzpomíná dobře, že?
Nechci se vyjadřovat ke konkrétním lidem, situace ale tehdy byla těžká a nepříjemná. Zvlášť pro mě, po odchodu Michala Frydrycha jsem byl jako kapitán spojkou mezi vedením a kabinou, a řešil jsem spoustu věcí. Když budu upřímný, mrzelo mě, jak mi určití lidé lhali do očí a říkali, že je vše v pořádku, peníze jsou, není se čeho bát a máme se soustředit na fotbal. Přitom bylo vidět, že opak je pravda, když jsme dlouhé měsíce neviděli ani korunu. Pak už byla situace kritická, někteří kluci si půjčovali, kde mohli, aby zaplatili hypotéku, protože jim chodily upomínky. Samozřejmě na hřišti nemyslíte, že jste nedostal peníze nějaký ten měsíc, ale když zápas prohrajete, k tomu jste v tabulce někde dole a ještě počítáte, jak zaplatit, co je potřeba, tak vám to na psychice zrovna moc nepřidá.

Problémy vyřešil až příchod nového majitele Václava Brabce, který musel také řešit kauzu okolo vaší osoby, kdy Hlučín po Baníku požadoval peníze za výchovné. Jak jste vnímal, že kluby, které vám v kariéře pomohly, se takto handrkují?
Věděl jsem o tom od bývalého majitele Hlučína, pana Kota. Řekl mi, jak vše bylo, ale já se tím nezabýval, jelikož to nebyla moje věc, a já bych to těžko mohl ovlivnit. Ale samozřejmě mě to mrzelo.

Oddechl jste si, když po vás sáhla Slavia?
Bylo mi líto, v jaké situaci z Baníku odcházím, ale oddechl jsem si, protože jsem si jistý, že zůstat o půl roku déle, tak se teď nebavíme o žádném Německu nebo přestupech. Vím, že bych tady hrál dál i ve druhé lize. Vyšlo to, i když jsem věděl, že do Slavie jdu jako dvojka, tak jsem byl rád, zabojoval jsem o místo a podařilo se mi dostat na pozici prvního gólmana. Nakonec jsem se posunul ven.

Jak se díváte na současný Baník?
Párkrát jsem mluvil s panem Brabcem a jsem rád, že klub koupil někdo, kdo má vztah k regionu a je velkým fanouškem Baníku. Podle toho, jaký pan Brabec je, se teď klub vyvíjí, a když neberu jen A-tým, tak se tu už buduje třeba akademie a tréninkové centrum. Za bývalého vedení by to asi nebylo možné. Jsem rád, že se myslí i na mládež a ta tu začíná zase fungovat. Vždyť si vezměte, zažil jsem Jeremenko, kde byla tři hřiště, byl to nejhorší tréninkový areál v republice, ale měli jsme alespoň něco. Pak se zrušil a všude se jezdilo autobusem. To si ani ten trénink neužijete.

Zmínil jste tréninkové centrum, které vzniká na Bazalech. Co na osud slavného stadionu říkáte?
Trochu to mrzí, protože pro mě byly Bazaly skvělý stadion s krásnou atmosférou i obrovskou tradicí. Ale jsem rád, že když už to tak dopadlo, tak že na jejich místě vyroste něco, co bude dál sloužit fotbalu. Že se tam nerealizoval nějaký developerský projekt jako na Jeremenku. Přitom na obojí má člověk plno vzpomínek.

Například?
V bufetu jsme si kupovali párky, přes les jsme zase večer běhali na tramvaj, abychom ji stihli a dorazili domů v rozumný čas. Nebo mě chytil revizor, naštěstí jsem se z toho nějak vykroutil. (směje se) Řekl mi, že by mě stejně nechytil, tak mě nechal. Je toho spousta. Ale Baník je zase tam, kde patří. Dlouho byl třetí a hrál o Evropu. Škoda, že to nevyšlo, byla by to velká vzpruha nejen pro fanoušky, ale i stávající či potenciální sponzory, kteří by viděli, že se fotbal tady zvedl. I kdyby se v předkole vypadlo. Byl by to další krok.

Komu jste vlastně fandil ve finále poháru?
Na finále a pak i na zápase s Boleslaví jsem byl. Když jsem v Olomouci šel kolem slávistických fanoušků a lidé se mě ptali, tak jsem řekl na rovinu, že fandím Baníku. Přece jen za titul už jeden pohár měli, tak tenhle mohli nechat v Ostravě. Dost mě ale mrzí, že se nepodařil ani zápas s Boleslaví. K důvodům se však nechci vyjadřovat, nejsem v týmu, takže mi to nepřísluší, na druhé straně roli asi hrála produktivita. Když nedáte góly, nemůžete vyhrát. Myslím si ale, že klub se má od čeho odrazit a může vyhlížet nové cíle.

Klobouk dolů před Laštym

Vy trenéra Bohumila Páníka znáte z mládežnických let, že?
Ano, trávil jsem s ním hodně času v autě. Já byl v dorostu, když on byl trenér jedenadvacítky, ale několikrát se stalo, že neměli druhého gólmana. Odchytal jsem tak zápas a hned jel na druhý. Pana Páníka beru jako férového chlapa a věřím, že má Baníku co dát.

Stejně jako i brankář Jan Laštůvka, který chytá ve 37 letech…
Když se podíváte, v jaké se Lašty drží kondici, na jeho výkony a jak maká, tak klobouk dolů. Jednou jsem byl před reprezentací trénovat s Víťou Barankem ve Vítkovicích, Baník měl trénink od dvou hodin, jenže Lašty tam byl už od desíti. Trénoval sám. To je neuvěřitelné. Myslím, že v tom je vzorem pro mladé brankáře a ukázka toho, jak by měli pracovat, aby se někam dostali.

Inspiroval vás svou kariérou?
Určitě jsem ho sledoval, zároveň jsem mu přál, aby chytal i v reprezentaci, byť přes Čechína to nebylo jednoduché. Ale když se zranil, Laštymu jsem fandil, aby se mu dařilo. Přece jen je to kluk z regionu, který je speciální, a určitě my všichni, kteří odsud pocházíme, bychom měli držet spolu.

Zmínil jste Petra Čecha. Jak pro současné brankářské trio (Pavlenka, Vaclík, Koubek) bude těžké vyjít ze stínu jeho éry?
Myslím si, že ani jednomu z nás se to nepodaří. Přece jen mně a Koubasovi je nebo bude 27, Vacloš je ještě o tři roky starší, takže pro nás už je to pozdě. Vždyť Čechíno chytal v národním týmu od dvaceti let. Spíše to bude na mladších klucích.

V čem byl podle vás speciální, jiný a ve výsledku lepší než všichni čeští gólmani před ním?
Mnoho světových gólmanů jsem nepoznal a s Čechínem jsem byl jen na pár srazech. Pamatuju si, že poprvé mě do áčka vzali z jedenadvacítky a když jsem přišel do šatny, tak jsem nevěděl, jestli mám ostatním klukům tykat, nebo vykat. Tehdy se ale vyhrávalo, tak mě vzali mezi sebe a jsem rád, že jsem takovou zkušenost měl, protože je to neuvěřitelné, dostat se do nároďáku, když chytáte ligu a plácáte se na dně tabulky. Byl to klukovský sen, být v jednom týmu s ním. Ale ještě k té otázce. U Čechína mě napadá jeho píle, odhodlání i pečlivá příprava na zápasy. Tímto se posunul mezi špičku, kde se celou kariéru držel.

Jemu hodně změnily život Rennes a Londýn. Jak moc zahýbaly životem Jiřího Pavlenky Brémy?
Hrozně moc. Samozřejmě začátky nebyly jednoduché, ale to nejsou pro nikoho, zejména když neumíte jazyk. Moc mně pomohli ale Drobas (brankář Václav Drobný) s Theem (Gebre Selassie). Posunuli mě jako člověka, samozřejmě i co se týká výkonnosti, tréninku… Kvalita i podmínky jsou prostě s Českem nesrovnatelné. Jinak ale musím přiznat, že před pár lety jsem nečekal, že bych se tak daleko dostal. Každý rok jsem si říkal, že mi ujíždí vlak. Pořád jsem se nikam neposouval. Nakonec se to povedlo.

Uvažoval jste někdy, že fotbal zabalíte, uděláte si školu a budete se věnovat civilnímu zaměstnání?
Asi v devatenácti. Udělal jsem maturitu, dal si přihlášku na výšku a rozmýšlel se, co dál. Baník o mě po návratu z hostování v Hlučíně neměl zájem. Prý bych byl jako sedmý gólman pro tři týmy zbytečný. Domluvil jsem se s Milanem Duhanem, který mě vedl v žácích a v té době trénoval v MSFL Frýdek-Místek, že mám přijít na zkoušku. Týden jsem tam byl s tím, že se rozhodnu, co dál. Nakonec jsem řekl, že ne, že by to byla chyba a chci zabojovat o místo v Baníku.

To se vyplatilo…
Ano, i když se to Baníku nelíbilo, protože za mě měli už jako kompenzaci domluveného hráče. Nakonec jsem se ze sedmého gólmana vypracoval v přípravě na jedničku v béčku a pak už to šlo rychle. Během půlroku jsem byl v áčku a vzápětí jsem za něj začal i chytat. Myslím si, že tohle rozhodnutí bylo v mé kariéře zlomové.

Pan Srniček mi dal strašně moc

Máte za sebou čtyři kluby – Hať, Hlučín, Baník a pražskou Slavii. Který vás ovlivnil nejvíc a může za to, že jste dnes v Německu?
Každý klub člověku něco dá. V Hati jsem začal jako malý kluk, ale tam nemyslíte na to, že budete profesionál. Prostě vás to baví, navíc jsme na hřišti hráli hokej a po večerech na schovávanou. Spíše pracujete na své osobnosti. V páté třídě jsem se přesunul do Hlučína, tam už to bylo jiné. Fotbal byl ve spojení se školou číslo jedna, takže se to k profesionalitě výrazně přiblížilo. Nedovolili jsme si nic vypustit. Trenéři byli tvrdí, někdy až přehnaně, ale na druhé straně tohle nám pomohlo k tomu, co z nás vyrostlo. I když je pravda, že z našeho ročníku v Hlučíně nehraje profesionálně fotbal snad nikdo. Jedině Vašek Mozol, který je teď ve Frýdku-Místku. Přesto jsme všichni chtěli něco dokázat.

Pak přišel přestup do Baníku…
Tak tam už je to úplně jiné, protože jste mezi nejlepšími. Musíte se ukázat, abyste něčeho dosáhl.

Údajně to, že půjdete do Ostravy, určil zápas s Vítkovicemi. Tehdejší trenér brankářů Baníku Pavel Srniček se prý rozhodoval mezi vámi a vítkovickým Jakubem Švrčinou, nakonec ukázal na vás. Vybavujete si to?
Pan Srniček mi dal strašně moc, ale o tomto se mnou nemluvil. Přestup do Baníku jsem řešil s panem Ličkou, byť vím, že on to s panem Srničkem konzultoval. Ale dodnes si vybavuju, jak pan Lička přijel v mých patnácti letech k nám domů, řekl mi, že je čas se posunout, protože jsem Hlučín přerostl. Kluky z Baníku jsem znal ze vzájemných zápasů a přišli mi v tu dobu jako hrozní frajírci. A já měl strach, že tam nebudu šťastný, tak jsem řekl, že nikam nepůjdu. To jsem také oznámil doma, v Hlučíně i panu Ličkovi, který na to odpověděl: „Tak dobře, půjdeš o rok výš.“ Tak jsem šel k ročníku 1991, který trénoval Jaroslav Hynek, jako brankáři tam byli Ríša Goj, Kuba Andrejko, který se pak také vyhoupl o rok výš, v útoku hrál třeba Zbyňa Musiol. Nakonec jsme k sobě našli cestu a kabina byla super, takže jsem nelitoval.

Čím vás Verner Lička přesvědčil?
Asi tím, že mám na víc než chytat třetí dorosteneckou ligu v Hlučíně. Druhá věc byla, že tam už se to začínalo rozpadat a lidé, kteří tam působili od mých začátků, tam skončili. Proto jsem se rozhodl odejít a zkusit něco jiného.

Vraťme se k Brémám, které jsou průmyslové město, ovšem zároveň i historické. Jak se v něm žije?
Když neprší tři týdny v kuse a nemáte z toho depresi, tak v pohodě. (usmívá se) Samozřejmě jsem si na to chvíli zvykal, protože když ráno vylezlo sluníčko, tak jsem si řekl: „Super, to je krásný den!“ Jenže za chvíli přišel déšť, který trval šest hodin, to člověka štvalo. Jinak to ale funguje všude stejně. Město je pěkné, má sice 550 tisíc obyvatel, je však hodně rozlehlé. Naproti tomu centrum je malé. Lidé jsou přátelští, zbláznění do fotbalu, který je jediným sportem na vrcholové úrovni. Když nepočítám hodinu vzdálený Oldenburg, kde je basket, nebo Bremerhaven, který hraje první hokejovou ligu a hráli tam čeští gólmani Pöpperle s Hüblem. Fanoušci jsou fantastičtí, žijí tím, takže si není na co stěžovat.

Jsou nároční?
Před sezonou jsme sice prohlásili, že když nebudou poháry, bude to neúspěch. Nakonec nám utekly o bod, přesto si lidé sezonu užili a byli rádi, že po dlouhých dobách se hrálo do posledního kola o něco jiného než o záchranu. Nezapomenu na atmosféru, jakou nám vytvořili v semifinále poháru s Bayernem. Cestu vedoucí ke stadionu, dlouhou zhruba pět set metrů, jsme jeli autobusem asi 25 minut, kolem bylo čtyřicet tisíc fanoušků. Dvě hodiny před zápasem. Neuvěřitelné. Lidé za klubem stáli i v hodně špatných časech.

Koneckonců ve své první sezoně jste zažil boj o záchranu…
Po deseti kolech jsme měli pět bodů, byli předposlední a došlo na výměnu trenéra. Nebylo to ideální, na druhé straně, i když mně v začátcích nevěřili, v té době se mi dařilo. Nechtěl jsem ale zažít pád do druhé ligy. Nový trenér to ale zvedl a nakonec jsme skončili snad jedenáctí.

Brémy jako Baník

Víte, že letos Brémy slaví – stejně jako Baník – patnáct let od zisku posledního titulu? A rovněž čtvrtého v klubové historii…
Mně to připomněl právě trenér, když jsme doma prohráli s Leverkusenem 2:6. Já z toho byl hotový, protože šest gólů jsem dostal naposledy snad v Liberci s Baníkem. Trenér ale za mnou přišel a poradil mi, ať si z toho nedělám těžkou hlavu, protože když Brémy posledně prohrály tímto výsledkem, získaly titul. Zajímavé. Ale jinak doba temna, kdy Brémy byly dole a každý rok hrály o záchranu, byla dlouhá, takže jsem rád, že se nám to tehdy podařilo udržet a druhý rok byl už výrazně lepší. Dokonce jsme koukali na tabulky z posledních pěti let bundesligy a s těmi body, které jsme letos nahráli, by to vždy znamenalo základní skupinu Evropské ligy. A my se s nimi letos nedostali ani do předkola. Každopádně klub nikoho nechce pouštět, chce vybudovat silné Brémy, jakými byly kdysi.

S jakými pocity jste vstoupil do přípravy na nový ročník?
Že se chvilku vyspím. (směje se) Ale ne. Opět chceme hrát o nejvyšší příčky a porvat se o Evropu. Letos by to byl vyloženě neúspěch a zklamání, kdyby to nevyšlo.

Jste tedy v hlavě nachystaný na to, že i sezonu 2019/2020 strávíte v Brémách?
Přesně tak. Samozřejmě vím, že nějaký zájem je, ale dokud není nic na stole a nedostanu svolení od Brém, tak nemá smysl to řešit. Teď chci být maximálně úspěšný zde.

Rodinou jsme začali, tak tím i skončeme. Co svatba? Kdy do toho s přítelkyní „praštíte“?
Měla být letos v červnu po sezoně, ale snoubenka otěhotněla, takže jsme svatbu zrušili. Určitě toho ale nelitujeme. Narodil se nám krásný zdravý kluk, takže není co řešit. Další termín se uvidí, protože za rok bude Euro a já doufám, že se tam s národním týmem dostaneme a že budu v nominaci. Proto jsme si řekli, že to posuneme o dva roky.