Osud někdejšího útočníka, jenž s balonem uměl úžasné kousky, vás chytne. „Vyučil jsem se nástrojařem, ale tím bych se vážně neuživil,“ líčí 63letý Vízek. Dodnes vypráví, jak mu mistr po škole radil: Hodně štěstí, už se nevracej.

Naopak ve fotbale sbíral ocenění a trofeje. Dres Dukly oblékal jedenáct sezon, televizní sestřihy (a povolení komunistů) ho na sklonku kariéry dostaly k angažmá do Francie. Dva roky v Le Havru jej bavily. A finančně zajistily. „Po skončení kariéry jsem dumal, co budu dělat. Chtěl jsem si užívat, mít se dobře. Přišla kupónová privatizace a já dostal nápad: koupím v Praze hospodu,“ vypráví.

Stalo se. Dodnes je v Čimicích, kousek od psychiatrické léčebny, jeho podnik zvaný Kozlovna. „Od začátku jsem kdekoliv vykřikoval, že je to nejlepší fotbalová hospoda v republice. Dělal jsem si reklamu zadarmo. A ono to, světe div se, fungovalo. Chodili ke mně fotbalisté, což zase lákalo normální lidi… Putyka šlapala, znali ji i Ostraváci.“

Kariéra po kariéře
Co dnes dělají kdysi úspěšní sportovci? 

Unikátní téma si můžete přečíst v pondělním vydání tištěného Sportovního deníku.

Ačkoliv se stal zřejmě nejznámějším hospodským v zemi, přišly i horší časy. Jednou byl kousek od toho, aby svou chloubu prodal. „Když přišla krize, lidí ubylo. Teď už je zase lépe,“ tvrdí bývalý fotbalový reprezentant, který si během posledních let ověřil onu starou známou pravdu. „Je fakt, že hospoda přináší obraz finanční situace národa,“ říká. Nakonec se rozhodl, že podnik jen pronajme.

Má jistotu příjmu, což se mu hodí. Z důchodu by rozhodně žít nedokázal. „Osm a půl tisíce korun. Co to dnes je? Nezávidím ostatním a už vůbec ne bývalým fotbalistům. Je ostudou našeho zřízení, že většina žije v nouzi,“ čertí se Vízek, jenž zná případy reprezentantů z éry komunismu, kteří žijí na skládce.

Pro hráče bez angažmá pivo zdarma

Možná vás to (ne)překvapí, ale Vízek měl jako hospodský pochopení pro hosty bez peněženky. Tedy, pro fotbalisty. „Hráčům bez angažmá jsem dával pivo a polévku úplně zadarmo,“ líčí.

Vízek na turnaji Karambol Cup:

O český fotbal pomalu ztrácí zájem. Občas dění probere se zetěm Vladimírem Šmicrem, koukne na Slavii, sleduje ligu a národní tým, ale když už, tak v televizi. „Člověk se těší z jiných radostí. Mám šestiletou dceru a zjišťuju, jaké to je být rodič. Úžasný pocit… Jako mladý kluk jsem byl jiný. Tehdy mi fotbal bral spoustu času, často jsme jezdili na soustředění…“ vzpomíná muž, který se udržuje v kondici díky golfu a tenisu.

Mimochodem, prošedivělý šedesátník má ještě jednoho koníčka. Dodnes hraje kde jinde než v hospodě karty. V mariáši vyhrává (prý až tisíce korun), naopak vůbec mu nejde cenzr. „Nedá se říct, že bych byl gambler, ale je to asi ta moje největší neřest. Vždyť my se scházíme čtyřikrát do týdne,“ usmívá se.