Jaké to pro vás je vědět, že jste dal nejkrásnější gól minulého roku?
Bylo hezké si zavzpomínat. Proti Chelsea to byl asi můj nejlepší zápas v životě, ještě na tak krásném stadionu. Že z toho byl nakonec gól roku, už neberu tak vážně. Už to bylo, pro současnost už to není tolik relevantní. To ale neznamená, že by mě to netěšilo.

Byl zápas na Chelsea zatím vrcholem vaší kariéry?
Doufám, že to byl teprve první z vrcholů. Zarylo se mi to ale do paměti. Odmalička jsem velkým fanouškem Chelsea. Už možnost zahrát si na Stamford Bridge byla úžasná. Když jsem přišel na stadion, který jsem měl doma na všech těch plakátech a najednou jsem si řekl, že zítra tady budu hrát, byla to pecka. A pak tam dát ještě dva góly… Sny z dětských let tam vygradovaly úplně neskutečně.

Probudily se někde ve vás geny po tátovi? Protože to byl v barvách Supíkovic vyhlášený střelec z dálky.
Táta byl úplně jiný bombarďák než já. Na Chelsea mi to dvakrát parádně sedlo, ale z tohoto pohledu to bylo jen kousek za šestnáctkou, takže žádná dálka. Co pamatuju, tak táta dával góly až z půlky, ten měl úplně jinou ránu (smích).

Nesnažil se to do vás dostat nějakou průpravou?
Že bych měl víc střílet z dálky, to mi říká nejenom on, ale i trenéři. Byl jsem celkem střelec v dorostu nebo nižších kategoriích. V mužích jsem se pak trochu zastavil a spíš přihrával. Ale když si s tátou nebo i s dědou voláme po zápase, tak mi oba opakují pořád, proč jsem tam a nebo támhle nevystřelil. Z televize nebo z tribuny to je samozřejmě vidět jinak.

Snaží se stále radit?
Jasně. To asi jinak nejde. (směje se)

Fotbalová rodina byla v začátcích velká pomoc?
Rozhodně. Třeba v době, kdy jsem začínal v Olomouci a jezdil tam hrát jen o víkendu zápasy, protože jinak jsem trénoval v Jeseníku. Vozili mě, všemožně podporovali. A někdy, když se mi třeba ani moc nechtělo, tak mě podrželi. Díky nim jsem tam, kde jsem.

Měl jste i těžké chvíle, kdy jste to chtěl vzdát?
Nebylo to vždycky jednoduché. Byly momenty, kdy mi to moc nešlo a vlastně jsem moc nevěděl co se sebou. Je ale důležité nevzdat se a překonat to. Nakonec se to vždy zlomilo a přišly zase lepší chvilky. Pro mě to třeba bylo hostování v Opavě na půl roku, které mi obrovsky pomohlo. Stejně jako později v Sigmě trenér Jílek, který mě vytáhl do áčka.

Nesmíte se nechat zlomit

Zní to skoro neuvěřitelně, ale v Olomouci se tenkrát trochu pochybovalo, jestli zvládnete ligu. Hostování v Opavě bylo klíčové, že?
Strašně mi pomohlo v přechodu do dospělého fotbalu. I když jsem tam byl jenom půl roku. Trenér Jan Baránek s asistentem Radimem Kučerou, který mě znal z béčka Olomouce, mi dali důvěru. To bylo úplně zásadní. Člověku se okamžitě hraje úplně jinak, když ví, že mu trenér věří. Byl jsem uvolněný, věděl jsem, že i když něco zkazím, tak na mě nikdo nezačne řvát. Měl jsem tam ideální podmínky, abych se mohl zlepšovat.

Měl jste předtím pochyby, že by to v profesionálním fotbale třeba vůbec nemuselo vyjít?
Určitě ano. Myslím, že to je normální. Každý má chvíle, kdy se mu nedaří. Ve fotbale vám uvadne forma a nějaký čas to nejde. Ty myšlenky vás napadnou. Měl jsem je v té době nebo třeba i později v Liberci. Přemýšlel jsem, jestli se ještě zvládnu posunout dál. Člověk se ale nesmí vzdávat. Musí to překonat. Hlava je v dnešním sportu opravdu nesmírně důležitá. Když se dva zápasy nepovedou, ten třetí může být klidně nejlepší v sezoně. Nesmíte se nechat zlomit a překonávat překážky.

I po Opavě, kde jste půl roku ve druhé lize zářil, vás další čekaly v Olomouci.
To jsem tehdy moc nepochopil a musím říct, že jsem tenkrát i společně s tátou byl dost naštvaný. Chtěl jsem v Opavě zůstat ještě půl roku, ale Sigma si mě stáhla zpátky. Přitom jsem pak za ni hrál jen třetí ligu za béčko. Bral jsem to jako křivdu, že jsem nedostal pořádnou šanci a že se můj rozvoj zase přibrzdil. Ale i taková období ve fotbale jsou. Nesednete si s trenérem, nevyhovuje mu můj styl. Musíte to zkrátka překousnout.

Na Olomouc ale vždycky ve všech rozhovorech velmi rád vzpomínáte.
Strávil jsem tam přes deset let a většina byla povedených. Olomouc mám hrozně rád a až jednou skončím s fotbalem, tak bych se chtěl usadit tam. Sigma je klub, kde jsem začal hrát ligu a velký fotbal, vzpomínám jen na to dobré.

Za Sigmu máte v lize odehráno jen 13 zápasů, neplánujete třeba na závěr kariéry přidat další?
Kdyby mě chtěla až budu mít třeba třicet čtyři i s tím, že už mám nejlepší za sebou, tak bych asi neodmítl. To je pro mě ale opravdu strašně daleko. (směje se)

Z Olomouce jste přestoupil do Liberce, kam si vás vybrali trenér Trpišovský se sportovním ředitelem Nezmarem. Osudový krok, že?
Jistě. Olomouc sestoupila, ale já mohl zůstat v lize a navíc ještě okusit i Evropskou ligu, což byl další perfektní posun. V klubu všechno šlapalo. Byla pohoda. Všichni spokojení, protože díky postupu do skupiny klub vydělal nějaké peníze, takže se vědělo, že to bude fungovat i další rok. Byl jsem tam spokojený, hodně mi to angažmá pomohlo. Samozřejmě i tím, že jsem se dostal do kontaktu s trenérem Trpišovským a jeho týmem.

V čem je jeho síla? Proč je tak úspěšný?
Z mého pohledu je to spíš „trpišovská skupina“. Trenér Trpišovský pak třeba vystupuje v médiích, takže to vypadá že to je jen o něm. Běžně však fungují trenéři jako jeden tým dohromady. Všichni se domluví a vystupují jako celek. Každý tam má svou funkci, kterou plní více než dobře. Hlavní trenér si k sobě vybral správné spolupracovníky a všechno do sebe zapadá. To vidím jako hlavní. Samozřejmě i jeho herní styl.

Fyzicky náročný s vysokým napadáním…
Přesně. Zásadní pro něj je to, aby se celý zápas makalo nadoraz. Proto jsou pod ním přípravy těžší a běhavé. V zápasech to potom je taky vidět, že celkem všechny soupeře dokážeme mačkat. A taky v zápasech Ligy mistrů to byla naše výhoda. Asi opravdu nemáme herní kvalitu jako Barcelona, Inter nebo Dortmund. Díky bojovnosti a běhavosti jsme ale všechny dokázali zaskočit a odehráli jsme dobré zápasy.

Trénuje se pod Trpišovským hodně odlišné, oproti tomu, co jste zažil u jiných trenérů?
Neřekl bych, že je to zásadně jiné, ale oproti ostatním se dost běhá. Každý trenér má svůj způsob, jak tým fyzicky připravit. Třeba si nepamatuji, že bychom pod trenérem Jílkem v Olomouci běhali. Všechno se dělalo na hřišti a s míčem, ale zase hodně intenzivně.

Jak jste pak brali debatu, kdy se řešilo, že Slavia vlastně „jenom běhá“ a fotbal moc nehraje?
Víte co, tomu jsme se mohli jen usmívat. Nějaká sranda na to téma v kabině proběhla. Když vedete ligu o patnáct bodů… Asi prostě stačí být naběhaný. (směje se)

Duch v kabině je mladší

Je Slavia jiný svět, oproti ostatním klubům, kde jste hrál? Třeba v tom směru, že se každé zaváhání řeší daleko víc…
Já jsem ve Slavii nezažil, že by se nám delší dobu nedařilo a lidé na nás řvali, co se děje. Takže nemůžu říct. Odehrál jsem půlrok, vyhrál se titul, pak Liga mistrů a liga se vedla o spoustu bodů. Když je dílčí neúspěch, tak je to v klidu. Trenér je schopen říct nám kritiku i po zápase, který vyhrajeme, když se mu něco nelíbilo. Z vedení nás zatím nikdo nemusel přijít strašit. Trefil jsem dobrou dobu (směje se). Je znát, že tady jsou prostředky a velký sponzor. Vše se buduje nové nebo rekonstruuje. Dělá se prostě všechno pro to, aby se Liga mistrů nehrála jednou za čas, ale třeba každý rok.

K dalšímu titulu máte nakročeno slušně, i když se váš náskok po podzimu snížil…
To je pravda, ale pořád je to o osm bodů a to je stále obrovský náskok. Tituly se vyhrávají klidně o bod. My navíc s největším rivalem ještě budeme hrát. Máme to ve svých rukách. Věříme si.

Posouváte se pomalu do role lídra týmu?
Cítím, že se to pomalu děje po odchodu hráčů jako Hušbauer, Škoda nebo Souček. Všechno ale musí jít postupně. V Liberci to bylo hodně podobné. Mám rád, když cítím, že jsem důležitou součástí týmu, že na mě trenér spoléhá a stojí za mnou spoluhráči. Myslím, že mi to i pomáhá k lepším výkonům.

Je teď Slavia po odchodu lídrů, o nichž jste mluvil, jiná? Je v kabině jiný duch?
Ten duch je určitě mladší. Škoďák a Hušby patřili k nejstarším. Pro mě to byli borci, kteří opravdu v kariéře něco dokázali. Odešly nám zkušenosti, měli jsme možnost se od nich obou učit. Škoďák, to byl na tréninku zabiják, Hušby má zase neskutečný přehled. Bylo skvělé od nich něco odkoukat.

Co reprezentace a Euro?
To je právě podobné, jak jsem o tom mluvil. Hrozně důležitá je důvěra trenéra. I v národním týmu je potřeba si pozici postupně vybudovat. Myslím si, že kdyby Euro bylo letos, tak jsem měl slušnou šanci se tam dostat. Je škoda, že se muselo o rok odložit. Ale když se nám ve Slavii bude dařit, tak doufám, že to nebude hrát roli.

Bylo by Euro poslední splněné přání, když už jste vyhrál titul a zahrál si v Lize mistrů se soupeři jako Barcelona nebo Inter?
To ne. Přání a snů mám pořád ještě hodně. Když to řeknu blbě, tak věřím, že to je pořád jen první kapka v moři. Vezměte si Tomáše Součka, ten zahrál dvě skvělé sezony a najednou je v Anglii, což je sen každého fotbalisty. Nebo některá z jiných velkých lig. Je pořád kam stoupat.

Díky vaší mladické vizáži vás spousta fanoušků má zaškatulkovaného jako benjamínka, ale málokdo ví, že už máte syna, který jde do školky…
To je docela časté. Když mě někdo potká, tak se diví, že už mám tak velkého kluka. Chtěl jsem vždycky být mladý táta, abych si pak s tím svým dítětem mohl hrát a prožít s ním co nejvíc věcí. Když to odlehčím, tak jsem sám ještě takové skoro děcko, že když si spolu hrajeme, tak mě to baví taky. Je to jiné, než kdybych už měl věk a mladému jen řekl, ať si jde radši hrát s klukama ven.

Je to ale výborný relax, že?
Když sám cítím, že se mi zápas nepovedl, tak přijdu domů a rychleji na to zapomenu. Protože prostě řeším jiné věci se synem. Je dobré být na sebe třeba i chvilku naštvaný, ale chvíle s rodinou pomáhají, aby se to nepřehánělo a člověk se nebral zase tak vážně. Snadno poznáte, že na světě jsou i daleko důležitější věci než fotbal.

To vidíme teď v posledních týdnech vlastně denně. Jak jste strávil karanténu?
Prvních 14 dnů bylo strašných. Koupil jsem si domů i běžecký pás, abych mohl běhat doma. Nechtěli jsme vůbec nic riskovat. Jednak kvůli malému, ale taky aby nebyly žádné zbytečné problémy. V bytě, kdy jsme mohli jít maximálně na terasu, to bylo hodně na hlavu. Nakonec jsme odjeli k našim na Moravu, kde to už bylo mnohem lepší. Mohl jsem běhat po lesích, kde jsem nikde nikoho nepotkal. Máme velkou zahradu, kde si malý mohl hrát a vyskákal se tam na trampolíně, nebo na houpačkách. Taky hned u baráku máme hřiště. Vyšlo i počasí, takže tam už jsme to zvládali v pohodě.

Teď už se tréninky zase pomaličku rozjíždějí. Je to velká vzpruha pro psychiku?
Jasně. Snad to bude lepší a lepší. Jediné, co mě mrzí, že jsme jednu přípravu odmakali v zimě a teď nás bude čekat další. Pokud se bude hrát opravdu až osmého června, tak ten čas je ještě docela dlouhý.

A ještě když máte trenéra Trpišovského, tak víte, na co se těšit.
No právě. Pár kilásků určitě stihneme.

PETR ŠEVČÍK

Narozen: 4. května 1994
Výška: 172 cm
Váha: 65 kg

Bilance v 1. lize: 93 zápasů/7 gólů, 17 asistencí 

Bilance v evr. pohárech:
LM: 5 z./0 g./0 a.
EL: 9 z./3 g./1 a.

Bilance v reprezentaci: 2 z./0 g./0 a. 

Kariéra: Olomouc (2014-16), Opava (2014, host.), Liberec (2016-18), Slavia (2019-?).
Úspěchy: mistr ligy (2019), čtvrtfinále EL (2019), Gól roku 2019.