S fotbalem začínal v Kroměříži, kde si ho vyhlédla pražská Sparta. V Praze studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu, šancí na Letné však příliš nedostával. Když se v roce 1972 ozvala Plzeň, neváhal ani minutu. „Byl jsem šťastný. Škodovka tehdy postoupila do první ligy a já se do Plzně moc těšil. Byl jsem rok ženatý, dostali jsme tady byt. Ze začátku jsme bydleli v Cizineckém domě, potom na Borech, kde manželka pracovala jako učitelka v mateřské školce, a v závěru mého pětiletého angažmá jsme dostali byt na Lochotíně. V roce 1974 se nám ve škodovácké nemocnici (dnešní Mulačova) narodil první syn,“ vzpomíná Petr Uličný, který v dresu s okřídleným šípem na prsou nastupoval na hrotu útoku.

„Byly to krásné roky. V Plzni hráli výborní fotbalisté, Franta Plass, Standa Štrunc, Zdeněk Michálek, Franta Sudík, Karel Süss, Pepa Čaloun, Vašek Kořínek, Jirka Sloup, Honza Berger a další. Mým velkým kamarádem byl Pepa Kříbala, který už je bohužel po smrti, a také Laďa Fojtík. Všichni tři jsme byli Moraváci a často jsme v Plzni chodili do Moravské vinárny. Později se k nám přidali Míra Kašpar a Honza Berger. Rád také vzpomínám na kamaráda Jirku Jelena, velkého fanouška Škodovky,“ říká John, který se staral o dobrou náladu v mužstvu. Nezkazil žádnou legraci, a hlavně, jako správný hecíř, miloval sázky.

„To bylo za trenéra Pospíchala - vsadil jsem se, že na 400 metrů porazím o pět let mladšího Honzu Bergra, který měl skvělou fyzičku a snad dvoje plíce. Všichni spoluhráči včetně trenéra Pospíchala vsadili každý dvě stovky na Honzu Bergra, jediný Jarda Hřebík na mě. On totiž věděl, že jsem byl dobrý v atletickém desetiboji. Honzu jsem porazil s velkým náskokem, a to jsem ještě z legrace poslední metry dobíhal pozpátku. To jsem ale neměl dělat. Pospíchal nejenže mně nedal peníze za prohranou sázku, ale ještě mi napařil pokutu za zesměšnování spoluhráče,“ směje se bývalý útočník, který vstřelil v první lize osmnáct gólů, všechny v dresu Plzně. Předtím ve Spartě ani později za Olomouc, kam v roce 1977 odešel, branku nedal. „Když to vyprávím kamarádovi, brněnskému kanonýrovi Karlu Kroupovi, tak se směje, že jsem dal tak málo gólů. Já su ale na ně hrdý,“ zdůrazňuje.

Po pěti sezonách v Olomouci, které pomohl do nejvyšší soutěže, ukončil hráčskou kariéru a dal se na trénování. V Sigmě nejprve vedl juniorku, pak dělal asistenta u áčka legendárnímu kouči Karlu Brücknerovi. Čtyři sezony už jako hlavní trenér vedl Zlín, dva roky Brno, další štací byl Baník Ostrava. Tady však skončil už po šesti kolech, aby vzápětí kývl na nabídku Plzně.

„Do Viktorky mě zlákali tehdejší ředitel Milan Košan a manažer Miloš Paul. Byl jsem rád, že se vracím do klubu, kde jsem jako hráč strávil krásných pět let. První rok jsme ligu zachránili, další sezonu už se nám nedařilo a já byl v únoru 1999 odvolán. Přesto na Plzeň rád vzpomínám, mám tu dodnes kamarády. Třeba Pepíka Zapoměla. V jeho penzionu jsem bydlel, byla to moje druhá rodina,“ říká kouč, který později vedl i Viktorii Žižkov, Hradec Králové, Opavu, Ružomberok a olomoucké kluby Sigmu a HFK. V první lize odkoučoval úctyhodných 431 zápasu.

Do Plzně se vždycky rád vracel, jen jednou to byl smutný návrat. Když před pěti lety v nemocnici bojoval se zákeřnou nemocí jeho velký kamarád Josef Čaloun, Petr neváhal, skočil do auta a jel přes celou republiku za ním. „Řekl jsem mu: Pepo, ty tu sviňu porazíš. Bohužel, dva dny poté Pepa odešel do fotbalového nebe,“ říká John smutným hlasem.

Když loni 11. února v Olomouci slavil sedmdesátku, přišlo mu popřát 75 gratulantů. „Bylo to krásné, zpívalo se, hrálo se na kytaru a vzpomínalo se,“ říká John, který je členem dozorčí rady Sigmy Olomouc. „Vážím si toho, je to pro mne velká čest,“ svěřuje se trenérský bouřlivák Petr Uličný.