Když se ve 20. letech minulého století ženy s nadšením zbavovaly korzetu jako mučicího nástroje těla a symbolu ženské submisivity, málokdo předpokládal, že to není navždy. Od počátku 90. let, kdy se Madonna objevila na jevišti v jeho exkluzivní podobě z dílny módního návrháře Jeana Paula Gaultiera, je jasné, že tenhle kousek oděvu díky svému erotickému podtextu z dámského šatníku jen tak nevymizí.

Ilustrační foto.
Země rozkoše? Česko patří ke světovým velmocím pornografie

Korzet, který co nejtěsněji obepínal trup, pomáhal tvarovat postavu a po staletí přispíval k dosažení dobového ideálu krásy. Vyztužený kosticemi, kůží, dřevěnými nebo kovovými prvky sahal od podpaží ke stehnům anebo alespoň do pasu. Pokud móda vyžadovala hluboké výstřihy, pomáhal je umocnit, pokud byl nezbytný vosí pas, dokázal ho vytvořit. Ještě v 19. století byl společenskou nutností – a vyjít mezi lidi bez důkladného sešněrování bylo pro ženu nemyslitelné. Teprve 1. světová válka, kdy ženy musely nahradit muže v mnoha profesích, se začala situace měnit. Na polích či v továrnách bylo jen stěží možné pohybovat se v těsném krunýři.

Předmět vášně

Vývoj syntetických vláken a vzrůstající záliba žen ve sportu ve 20. letech nechaly vzniknout novým, pohodlnějším kouskům prádla. Na krátkou dobu se korzet vrátil po 2. světové válce v souvislosti s tzv. new look, módní siluetou Christiana Diora, zdůrazňující útlý pas. Šedesátá léta se svým příklonem k přirozenosti však smetla všechny snahy o jeho renesanci na dlouhých dvacet let.

Fetišismus. Ilustrační snímek
Fetišismus. Idolem může být i kus oblečení

Nicméně už v 80. a 90. letech se na módních přehlídkách začaly předvádět některé druhy korzetů v inovované podobě, která původní spodní prádlo proměnila v sofistikovaný erotický svrchní oděv. V nejrůznějších podobách se objevuje dodnes – ať už jako součást společenských nebo svatebních šatů, anebo jako elegantní top. Zejména však jako nesmrtelný předmět vášně, který se trvale zabydlel v mnoha dámských ložnicích.

Dva kapesníky

Patent na tzv. držadlo poprsí si zaregistroval český průmyslník Hugo Schindler už v roce 1891, avšak jako vynálezkyně podprsenky bývá uváděna Američanka Mary Phelpsová Jacobová alias Caresse Crosby. Stalo se to jednoho večera v roce 1920, kdy se jako tehdy devatenáctiletá dívka chystala do plesu a při tom zjistila, že jí z hlubokého výstřihu šatů vykukuje korzet.

Se svou francouzskou komornou vykouzlily nevyztuženou podprsenku ze dvou kapesníků a pruhu látky. Od roku 1924, kdy si nechala svůj objev patentovat, se tento nenahraditelný kus oděvu neustále zdokonaluje, a to především díky moderním materiálům, které umožňují podprsenky tvarovat s neuvěřitelnou přesností tak, aby dokonale přiléhaly k tělu, a přitom nebránily v pohybu.

Tajemství výstřihu

Od samého počátku tvar podprsenky, a tedy i poprsí ovlivňovaly módní trendy. Dvacátá a šedesátá léta preferovala sportovní a spíše chlapeckou postavu a na podprsenky příliš velké nároky nekladla, v 70. letech se pak do hry zapojila nová generace feministek s heslem: Spalte podprsenku! Tehdy mnoho mladých žen přestalo podprsenku oblékat úplně, a pokud ano, tak pouze sportovní, hladkou, z měkkého materiálu a nevyztuženou. Variace na tento typ se používají dodnes zejména při sportu.

V 50. letech, kdy byly v módě bujné tvary, tomu však bylo přesně naopak. Ti starší si možná ještě vzpomenou na filmové hvězdy se štíhlým pasem a zdůrazněným poprsím,jakými byly Marilyn Monroe nebo Elizabeth Taylor.

Raoul Schránil a Adina Mandlová
Ideál ženské krásy? V historii jsme milovali boubelky i vychrtliny

Stejně tak na konci 80. a na počátku 90. let se znovu začaly objevovat hluboké výstřihy, které si žádaly efektní obsah. Na to zareagovali jako první američtí návrháři podprsenkou push-up, která dokonale nadnesla poprsí a dokázala ho i pomocí vycpávek zvětšit. Pushapky jsou na trhu dodnes a využívají je hlavně ženy, které příroda v tomto směru příliš neobdařila. Ale i ty se standardní velikostí ňader sahají po mírně vyztužených podprsenkách s kosticemi, aby tak vyhověly módním trendům, které se opět vracejí k ženskosti a ke zdůrazňování křivek ženského těla. Většinou však vyhledávají takové, které působí přirozenějším dojmem.

S nohavičkou i bez

Málokdo by řekl, že dámské kalhotky ve dnešní podobě slaví něco málo přes sto let. Předcházely jim dlouhé kalhoty, které chránily před chladem a i pod sukněmi měly schovávat nohy, které byly ještě na počátku 19. století považovány za přísně soukromou část těla. Postupně se zkracovaly do délky pod kolena a v roce 1914 byly vylepšeny pružným páskem. Tehdy se také spodkům začalo říkat kalhotky. Kdo však jako první vzal nůžky a zkrátil je pod zadeček, není úplně jasné. Svou roli v tom jistě hrála módní revoluce Coco Chanel, která jako první ve 20. letech minulého století zkracovala sukně a nabádala ženy ke sportu.

Od 30. do 50. let se běžně nosily stahovací kalhotky z elastického materiálu zpevňující břicho, hýždě a část stehen. Tehdy to byly kalhotky s nohavičkou, které si pamatují ještě naše babičky. Tohle prádlo si ale nerozumělo s módou minisukní v 60. letech, kdy začaly vznikat kalhotky bez nohaviček. Za dobu rozkvětu dámského prádla jsou považována 80. léta, kdy se na trhu začalo objevovat množství nejrůznějších střihů, které máme k dispozici dodnes.

Nakresli mi punčochy

Také punčochy prodělaly řadu změn, než dospěly do stadia módního doplňku. Zprvu sloužily jako čistě praktická součást oděvu chránící před prochladnutím a bývaly pletené z vlny nebo z bavlny. Na počátku 20. století se objevily v zářivých barvách, zdobené, vyšívané a s nápadnými vzory. Tomu učinila přítrž 1. světová války, kdy se i punčochy zahalily do tmavých tónů. To skončilo v bouřlivých 20. letech, kdy bylo objeveno viskózové hedvábí a světlo světa spatřil první podvazkový pás, který punčochy přidržoval.

Ženy odhodily korzety, které do té doby plnily stejnou roli, a vrhly se do víru tance. Viskózové punčochy měly daleko k našim dnešním představám o dokonalosti, nepřirozeně se leskly a měly hrubé zadní švy, nicméně odstartovaly vývoj technických materiálů, jako byl např. nylon.

Tinder. Ilustrační snímek
Revoluce v online seznamování. Aplikace Tinder a Grindr využívají miliony lidí

Přestože 2. světová válka skončila s koketností a do hry vrátila teplé pletené punčochy, sháňka po nylonkách vypukla hned po jejím skončení. Ženy v Evropě, které si nemohly dovolit vydat na černém trhu nemalé peníze za ty americké, si alespoň na nohy malovaly typický zadní šev tužkou na obočí. Dnes to zní neuvěřitelně, ale například v poválečném Londýně otevírali specializované salony krásy, kam si mohla žena ráno zaskočit a do práce přijít „v nylonkách“.

Když muži plakali

S prvními bezešvými punčochami přišli výrobci už v 50. letech, ale velké nadšení nevyvolali. Ženy milovaly charakteristické zadní švy, které pomáhaly vylepšit vzhled kratších a silnějších nohou a hlavně vypadaly sexy. I přes ohromující vývoj punčochového zboží zůstávají typy se švem stále v zásuvkách prádelníků, aby po nich ženy mohly sáhnout při nějaké výjimečné společenské události anebo při milostné schůzce, kdy na tom opravdu záleží. Skutečná revoluce v punčochářském průmyslu přišla v 60. letech – a opět za to mohly minisukně. Tehdy bylo naprosto nemyslitelné, aby pod krátkými sukýnkami vykukovaly podvazky, a proto výrobci přišli s punčochovými kalhotami.

Ilustrační foto
Porno vzrušuje ženy stejně jako muže. Snaží se to ale potlačit

Ženy nad tímto praktickým kusem zajásaly – a muži zaplakali. Podvazkový pás totiž mnozí z nich dodnes považují za nejerotičtější součást oděvu. Ženy to vědí, a proto mnohé i dnes alespoň jeden kousek vlastní. Přitom už od 80. let je z praktického hlediska úplně zbytečný, protože tehdy se na trhu začaly ve větší míře objevovat samodržicí punčochy s elastickou manžetou. Ženy však opět objevily kouzlo luxusních punčoch, které lze nosit i pro pouhé potěšení. Dnes máme řadu možností, jak svoje nohy oblékat, zda zvolíme model praktický, anebo svůdně ženský, se švem ,nebo bezešvý, hladký, nebo vzorovaný, diskrétní tělový, anebo vzrušující černý.

Historie hříchu

Historie spodního prádla odráží vývoj módy a její proměny, životního stylu v letech tučných i hubených a také morálku společnosti, její předsudky i volnomyšlenkářství. Prádlo se stalo obrovským byznysem, v němž se točí miliardy nejen proto, že dokáže potlačit nedostatky postavy a zdůraznit její přednosti.

Dámské prádlo je také po věky sexuálním symbolem, prostředkem svádění a souputníkem milostných her. Vědí to muži, kteří ženám rádi kupují prádlo, které v nich vzbuzuje hříšné myšlenky. Vědí to i ženy, které na něj často spoléhají jako na katalyzátor milostných her a neváhají do něj investovat nemalé finanční prostředky. Například Francouzky mají v průměru šestnáct podprsenek, Američanky kolem dvaceti. A jak jsme na tom my, milé dámy?

ZDENA LÍKAŘOVÁ