Ta bude v muzeu k vidění do 1. listopadu. Na rozdíl od autorova předchozího projektu Umění zabíjet, který rekonstruoval některé poválečné masakry německého civilního obyvatelstva, se autor tentokrát vrací do svého rodného regionu, kde se snaží vybavit dávno zapomenuté osudy obyvatel zaniklých obcí. „Výstava zachycuje, jak mohly vypadat německé osady tady na Tachovsku, než byly po roce čtyřicet pět vysídleny. Je to pokus o oživení vesnic," představuje svoji výstavu autor Lukáš Houdek.

Osoby na fotografiích byly zachyceny zajímavou formou a vnesly do nich svoje kouzlo temna. „Osobám na fotografiích chybí obličeje, jsou to pro nás taková monstra. A v našich myslích to tak trochu monstra opravdu jsou, protože se tak trochu bojíme toho, kdo ti lidé byli a nechceme na ně ani vzpomínat a neznáme je. My vlastně nevíme, kdo ti lidé byli. Jediné, co například víme je to, že tento určitý dům je po Němcích, ale už nevíme, kdo v tom domě žil. Nikdo je neznal, přesto, že tito lidé náš region postavili, vybudovali. Najednou jsme je odsunuli a nevíme, kdo tady byl před námi," pokračuje Houdek.

V roce 2009 se začal autor výstavy o tuto problematiku zajímat. „Chtěl jsem také lépe zjistit, co to byl divoký odsun. Lidé si představí, že Němci utíkají, ale ono to prakticky bylo tak, že Němci utíkají a zezadu se do nich střílí, nebo byli nuceni odejít za jiných brutalit, proto mě to vybudilo se o to více zajímat," říká Houdek.

Návštěvníků přišlo na výstavu více než padesát a lidé zavzpomínali i na vyprávění ze svých rodin. „Teta mi vyprávěla, že byli Němci tenkrát z jejich domu vyhnáni. Teta s rodinou jim v noci potají sbalila věci a potmě jim je odnesli. Aby to sousedé neviděli. Takže ne každý na ně byl zlý. Tak, jak byla výstava pojata, se mi velice líbí. Z fotografií na mě dýchá temnota a nicota," popisuje návštěvník Miloš Loch.

Nápad to byl dlouholetý. Představy měl Lukáš Houdek v hlavě dlouho, chtělo jim to dát pořádný tvar a smysl. „Nápad se mi v hlavě rodil delší dobu, ale nafotit tyto fotografie byla dvouměsíční intenzivní práce. Nejdřív to byla vize, která měla postupem času více a více obrysů. Měl jsem výstavu v Německu, kde jsem mluvil s odsunutými Němci, a tam čerpal inspiraci. Zapůjčili mi několik rodinných alb z té doby. A proto jsem chtěl, aby tyto vystavené fotky vypadaly jako z rodinného alba," popsal Houdek.

Dále zde návštěvníci mohli zhlédnout videosekvence, což jsou rozpohybované fotky, které jedou stále dokolečka, jsou možná strašidelnější než vystavené fotky, protože jsou rozpohybované. „Jsou to vlastně dvě videa, která prvně prezentuji. A opravdu působí jako hororové scény," ukončil autor výstavy.