„Byla to velká radost,“ těšilo představitele titulní role Michala Dlouhého. Společně s ním si o festivalu povídal také Miloslav Tichý, který si letos opět zahrál Kristiána de Neuvilletta a na tomto ročníku festivalu strávil hodně času, protože vystupoval i se Spolkem Kašpar v Romeovi a Julii.

Cyrano byl na Divadelním létě uvedený už potřetí. Jak jste si ho tentokrát užívali?

M. D.: Poprvé jsem si dal Cyrana v roce 2018 jako dárek k padesátinám a přestože jsme ho o rok později odderniérovali, vznikla další možnost si vše s touhle skvělou partou zopakovat a bylo to nádherné. Užívali jsme si to plnými doušky.

Jaká byla první reakce, když jste se dozvěděl, že se bude Cyrano hrát znovu?

M. D.: Představil jsem si ten text a volal jsem svým kolegům. Čekal jsem, že alespoň jeden řekne, že nemůže nebo něco podobného. Všichni ale s nadšením řekli „jo!“ Už jen z těch reakcí jsem byl přesvědčený, že to má smysl a že se to tedy naučíme znovu.

M. T.: Když jsem se rozhodoval, co budu v létě dělat, tohle byla jasná volba.

M. D.: Na první společné zkoušce jsme si říkali, že pionýrák začíná (smích). Divadlo dělá parta a tady byla opravdu skvělá, od uvaděček až po herce. Všichni táhli za jeden provaz a byla to obrovská radost.

Pamatovali jste si tedy text? Zůstalo vám po dvou letech něco v hlavě?

M. D.: Herecká paměť funguje tak, že když slyší derniéra, tak vymaže paměť, aby se v ní uvolnilo místo na další představení, což se bohužel před dvěma lety stalo. Ale díky tomu, že je to nádherné představení s krásným melodickým textem, tak když má člověk trochu hudební sluch, vrací se to snáz.

M. T.: Já to měl trochu jiné, protože hrajeme Cyrana v Praze s Martinem Hofmannem, je to stejný překlad, ale jiná úprava. Jsem v tom celý rok, takže pro mě to zase takový náraz nebyl, jen jsem si musel upravit některé narážky. I když občas bylo komplikované si ohlídat, aby ta výhybka šla správným směrem.

Kolik času vám tedy zabralo si vše oživit na potřebnou úroveň?

M. D.: Asi dva měsíce. Ještě s novou Roxanou to bylo vlastně jako nové zkoušení.

Jak se pracovalo s Malvínou Pachlovou, která letos v této roli vystřídala Andreu Mohylovou?

M. D.: Byla to změna, má jiný rytmus, takže občas jsme s tím měli problém. Přinesla zase něco jiného, ale kouzelné byly obě holky, každá do toho dala něco svého. A na to, jak krátký čas Malvína měla, musím smeknout.

M. T.: To vůbec nebylo vidět, určitě nebyla pozadu. Mně se s ní hrálo velmi dobře.

M. D.: Nějakým kouzlem se vlastně kruh uzavřel, protože ona měla hrát Roxanu už původně. Ale v době, když jsme Cyrana zkoušeli poprvé, dostala angažmá v Mladé Boleslavi a nemohla být na dvou místech najednou.

Během těch dnů, kdy se Cyrano hrál, jste zůstávali v Plzni, nebo jste přejížděli do Prahy a zpět?

M. D.: Byl jsem v Plzni, to bych neuměl, abych do toho dělal ještě něco dalšího. A užíval jsem si i to, mohl jsem klidně spát celý den, abych byl zase na večer připraven, děti mi neskákaly po hlavě…

Stihli jste i něco jiného, než jen spánek před představením?

M. D.: Mám ve Vejprnicích bratrance, takže jeden den jsme tam byli celá rodinka. Tonda Procházka nás třeba vzal na střelnici, když jsme se nezdrželi večer dlouho po představení, mohli jsme si přes den určitě užít také něco jiného.

Jedním ze zpestření byla i návštěva pivovaru Proud. Jak tam se vám líbilo?

M. D.: Kdybychom mohli, asi si to užijeme víc… Bylo to hodně zajímavé a paní sládková velmi příjemná. Já mám rád hořká piva, takže mi chutnalo, zaujalo mě černé pivo, které mělo chutí blízko ke kávě.

Divadelní léto je specifické umístěním scény v ulicích města. Cyrana jste hráli na třech různých místech. Jaký byl mezi nimi rozdíl? A jak se s ruchem města během představení srovnáváte?

M. D.: Nejlepší místo pro akustiku a pro diváka bylo U Ježíška, kde byl klid bez okolního ruchu. Nejhůř pro mě dopadla asi Proluka, což mně vzhledem k tomu místu přišlo absurdní. Jenže do toho zasahovala restaurace nad hradbami, navíc se v té době konalo mistrovství světa ve fotbale, kdy nám fanoušci ‚ozdobili‘ ty nejněžnější scény. Takže pro mě Ježíšek, Zvon, Proluka. Přes ty zvuky se ale musí člověk přenést a myslet na diváka.

M. T.: Ježíšek byl nejlepší, nejhorší to pro mě bylo U Zvonu. Ve chvíli, kdy nějaký rušivý okamžik přijde, musí člověk přidat a herectví poslat trochu na vedlejší kolej, abychom byli slyšet a posunuli příběh dál.

I tak byste si Divadelní léto v Plzni zopakovali?

M. T.: Stoprocentně!

M. D.: Byl by pionýrák (smích).