Její zakladatele, Plzeňáky Petra a Pavla Baťkovy, jsem poznal před šestnácti lety, když jsem s nimi dělal rozhovor do Domažlického deníku. Tehdy měli oba dlouhé vlasy, vystupovali v kostýmech příslušných době největší slávy The Doors a oba snili o herectví. Podařilo se jim to. Petra teď vídáme v televizním seriálu Gympl v roli barmana Cyrila, Pavel exceloval v Ordinaci v růžové zahradě jako doktor Lukáš Beneš a teď hraje Plecha, majitele kavárny v seriálu Obchoďák. Oba působí na několika divadelních scénách, vídali jsme je i v reklamách.

Pavel mi nějak zmizel ve víru šoubyznysu, s Petrem jsem se občas vídával, když působil v mostecké kapele mého bratrance (Kalandra Memory Band). Když The End of Colours (TEOC) nedávno obnovili činnost, opět jsem si mohl vychutnat skvělou muziku Jimmyho Morrisona a jeho party v podání západočeských muzikantů. A ejhle, nějak se mi nechce věřit, že TEOC slaví sedmnáctiny.

Když jsme spolu před 16 lety dělali první rozhovor v domažlickém klubu Fontána, všichni tři jsme měli podstatně více vlasů. Jak velkou sami v sobě pociťujete změnu (pomineme-li vizuální a profesní vývoj)?

Petr: Měli jsme nejen více vlasů, ale i času. Já osobně pociťuji změnu výraznou, protože došlo za tu dobu k jistému naplnění mých snů. Koníček se mi stal profesí a jsem šťastný, že mi nic nebrání jít vlastní cestou. Samozřejmě, dnes ještě nějaké vlasy mám a také nové cíle, takže uvidíme, až budeme dělat rozhovor za dalších 10 let…

Pavel: Né velkou, ale podstatnou.

TEOC tenkrát hráli v kostýmech příslušných době The Doors. Teď vystupujete v civilu, charakteristické na pódiu jsou ale černé brýle – souvisí to nějak s muzikou, nebo spíše s názvem kapely? A jak důležitá je pro tento revival image (kromě černých brýlí to je třeba u Pavla nezbytná cigareta a charakteristický lahodný irský nápoj, který nesmíme jmenovat)?

Petr: Podle mého názoru se dá revival dělat dvěma způsoby. Buď se skupina snaží přiblížit svému vzoru co nejvíce vzhledově, zvukově a napodobuje jeho reálné koncerty, nebo se snaží pochopit smysl a umělecké sdělení a pak je reprodukuje po svém. My jsme zvolili druhou variantu. Divák tedy vidí nás, příjemně zabydlené ve světě The Doors!

Pavel: I ten civil je vlastně kostým. Černé brýle chrání obecenstvo před uhrančivostí našich pohledů… (smích) i když u mě zpočátku spíš skrývaly nervozitu. Teď už je většinou odkládám, protože se rád dívám na lidi bez překážek. Jinak cigarety i lahev nejmenované whisky je spíš o chuti a povyražení, než o image.

Proč zrovna The Doors? Je to muzika a kapela, kterou jste v mládí měli nejraději a proto jste se pro ni rozhodli? Nějakým způsobem vás jejich muzika oslovila, ovlivnila? Nebo to bylo v osobnosti Jimmyho Morrisona? Co prostě bylo takovým hlavním impulsem, proč The End of Colours hrají právě muziku The Doors?

Petr: Mně nejdříve oslovila kniha Nikdo to tu nepřežije s životopisem kapely The Doors a legendou Jima Morrisona. Potom film The Doors, který jsem v té době viděl hned několikrát. Když jsme se do jejich tvorby pustili podrobněji, tak jsem zjistil, že je to hudba pestrá, členitá. I když máme za sebou pár set koncertů, pořád nás baví a obohacuje.

Kapela slaví 17. narozeniny. Oba máte zkušenosti s řadou hudebních projektů. Který z nich je pro vás top, tedy nejdůležitější, jemuž věnujete nejvíce času a emocí?

Petr: Všechno, co dělám, vyžaduje čas, emoce a soustředění. To se nedá říct. I když The End of Colours je na horních příčkách žebříčku. Už proto, že tu kapelu máme s bráchou!

Pavel: Pro mě jsou důležité všechny. TEOC, muzikály v Divadle na Vinohradech, Salome. Časově nejnáročnější je momentálně projekt Salome – pásmo písní Karla Kryla v úpravě skladatele Michala Vejskala (jeden ze dvou klávesáků TEOC) pro harfu, klarinet, kytaru a můj neškolený zpěv. Nástroje obsluhují študovaní muzikanti a tak se snažím a snažím zorat mé pole neorané (úsměv). Se Salome se objevíme krom jiného 8. prosince v plzeňském divadle Alfa. Emocí je dostatek pro všechny ty projekty, jen se pokaždé projevují jinak. Nejenergičtější bývají koncerty s TEOC. Je to výborný ventil bez nežádoucího stresu. Uvolnění neocenitelné, energie dravá. S bráchou a klukama hrajeme už dlouho a neměnil bych!

A jakou roli hraje hudba ve vašich životech?

Petr: Velkou! Nedovedu si svůj život bez hudby představit..

Pavel: Hudba je nejdokonalejší komunikační prostředek.

Říká se, že TEOC patří k nejlepším evropským revivalům The Doors. Co toto přirovnání pro vás osobně znamená?

Petr: Nevěnujeme mu pozornost. My si koncerty užíváme a podstatné je, aby divákům bylo s námi dobře. Nechceme si na nic hrát, přetvařovat se. Jsou to pro nás takové moc příjemné mejdany v irském opojení (úsměv).

Pavel: To se říká?

Slyšel jsem to od několika lidí nezávisle na sobě… I od muzikantů…

Pavel: (úsměv) Ano-li, co k tomu dodat?

Vrátím se ještě jednou k začátkům a našemu rozhovoru před šestnácti lety. Shodli jste se tenkrát, že vaším snem, nebo cílem, je herectví a oběma se to podařilo. Jak těžká to pro vás byla cesta? A jak rozdílně jste po ní kráčeli?

Petr: Dva bratři, dva herci, dvě dost rozdílné cesty. Každý směřujeme k podobnému cíli jinudy. Je zajímavé sledovat rozdíly a shody. Jisté je, že jsme v současné době poměrně harmonický bratrský pár

Pavel: Každá cesta má své těžkosti. Když před byť i malou překážkou stojí malý člověk, může být pro něj obludně velká… Ale i tak se dá překonat. Alespoň za pokus to vždycky stojí. Snažím se nebýt malý. Pro mě je důležité, abych si na té mojí cestě byl každého kroku vědom.

V televizi vás oba díky seriálům a reklamám vídáme pravidelně. Ale stát spolu před kamerou se vám tak často nepodařilo (vybavuji si jen jeden díl Kriminálky Anděl). Chtěli byste více příležitostí, zahrát si společně? A když už, tak spíše dvojici, která tzv. drží basu, nebo byste si chtěli zkusit protivníky, postavené proti sobě?

Petr: Já bych to určitě chtěl, protože hrát s bráchou mě baví a jsme na sebe při hře dost napojení. Je jedno, jaké ty role budou mít vztahy… Prostě, když taková nabídka přijde, rozhodně ji nebudu odmítat.

Pavel: Dvojici protivníků, z nichž jeden drží basu… Anebo homosexuální pár.

Novináři se herců často ptají, jestli se jim hrajou lépe kladní hrdinové, nebo padouši. Většina herců odpovídá, že padouši. Když se podívám na vaše za poslední roky nejznámější televizní postavy (doktor Lukáš Beneš v případě Pavla a barman Cyril v případě Petra), obě postavy mají v sobě něco záporného i něco kladného – jak jste se s těmito rolemi poprali a co pro vás tyto postavy znamenají?

Petr: Každý člověk má v sobě klady i zápory a jedno z toho většinou převládá. Proto u záporných postav hledáme i ty kladné stránky. Cyril je ze vztahu s Denisou zoufalý a kope kolem sebe. V lecčems mu rozumím, ale to neznamená, že všechno co dělá schvaluji.

Pavel: S rolí jsem se nepral, snažil jsem se s ní domluvit… Dokud byl Lukáš spíš záporný, byla to pro mě větší zábava. Postava Lukáše pro mě znamená nové zkušenosti, ale hlavně jsem při práci poznal spoustu skvělých lidí ze štábu a mezi kolegy… Zní to pateticky, ale jeto fakt.

Oba jste k vidění v několika divadlech, ale dostat se pravidelně do divadla je složitější, než zmáčknout knoflík na televizním ovladači, takže lidé vás znají spíše z televize. Přesto – kterých divadelních rolí jste si zatím pořádně užili a na které budete navždy s láskou vzpomínat?

Petr: Já jsem v současnosti členem souboru v Západočeském divadle v Chebu a hostuji v plzeňské Alfě a Divadle na Vinohradech. Všechny role mi přirostly k srdci, takže asi neumím vybrat. Snad rytíř Hans z Ondiny, to bylo ještě v mosteckém divadle a režíroval Zbyněk Srba.

Pavel: Vojcek v Divadle na Vinohradech, Aldo ve hře Origami Carlose Be (autora i režiséra v jedné osobě) v divadle Ungelt, Lučkov v absolventském představení Rváč v DISKu a všechny ty ostatní… Užil jsem si všechny a pokud paměť vydrží, budu na ně navždy… jak zněla otázka? (smích)

Pavel nedávno točil film Zejtra napořád. Můžeš nám o něm něco říct bližšího? O čem zhruba pojednává a kdy bude možné jej vidět?

Pavel: Zejtra napořád by měl být dokončen na podzim příštího roku. Je o muži v mém věku, ale věřím, že se tam můžou najít i jiné věkové kategorie… Nevyhýbám se odpovědi, ale i ‚zhruba' by bylo na dlouho (úsměv). Těším se, až film vykoukne na světlo světa.

Vraťme se k narozeninám TEOC. Na co se mohou návštěvníci Music Clubu Mlýn v pátek 23. listopadu te­šit?

Pavel: Na nás.

Petr: Na příjemný večer s divokým dojezdem. Mezi speciálními hosty budou například herci Daniel Rous nebo Petr Konáš, dorazí také scénograf Pavel Kodeda a samozřejmě další. Celý večer bude snímán a vznikne tak zhruba hodinový narozeninový dokument na DVD. Bude to oslava se vším, co k ní patří.