To, co sem každoročně v tyto dny přiláká desítky milovníků country žánru, není jen krásná muzika, ale i prostředí jedinečné přírody o něž tady rozhodně není nouze. Jako každý rok, měli i tentokrát pořadatelé štěstí. I když až do posledních chvil to vypadalo s počasím všelijak, zčistajasna se vyčasilo a bylo slunečno a neskutečně teplo.

A tak se pod širým nebem vařilo v Pavlovickém kotlíku nejen na pódiu hudebního stanu, ale i na všech místech kolem Bufetu Za řekou, kde zakrátko nebylo k hnutí. Kdo přijel, nelitoval. Ti, kteří sem dorazili auty, vlakem a nezřídka i pěšky ze všech koutů vyhlášené trampské osady, aby zahráli sobě, kamarádům a všem hudebním nadšencům, ale i ti, kteří si jen přijeli poslechnout umění countryových muzikantů, si opravdu přišli na své.

„Dnešní jedenáctý ročník Pavlovického kotlíku je dalším z řady úspěšných hudebních maratónů, kterými oslavujeme přátelství a krásnou muziku, kterou máme, jak se říká, pod kůží," říká moderátorka, pořadatelka a zpěvačka skupiny Bikers Band, Jana „Jane" Lehovcová.

„Rok co rok se tady scházíme, abychom jeden druhému zahráli, zazpívali si, podebatovali o starostech všedních dnů a navázali nová přátelství s lidmi stejné krevní skupiny. Sjedou se sem, kromě kapel i přátelé trampingu z celého kraje a tady, v nádherném přírodním prostředí, hrajeme celý den až do večera a nezřídka se rej protáhne až do časných hodin ranních. Letos, kdy pořádáme v pořadí už jedenáctý ročník, se sem sjelo jedenáct našich stálých kapel, jsou tady ale i nováčci a počítáme s tím, že naše kapacity dalšími léty úctyhodně porostou. Mám radost z Pikové dámy, Pudeťáků, plzeňské Třetí mízy, která se rok od roku zlepšuje a vždycky má čím překvapit, ale nechci někoho upřednostňovat, mám opravdu radost ze všech, kteří sem přijdou a zahrají. Hlásí se nám nové a nové kapely a to je fajn. Odpoledne je poslechové, večer se mají lidé bavit, mohou si i zatančit, my zkrátka víme, jak na to. Hrajeme venku, před budovou bufetu pod širým nebem a zatím se nám nestalo, že by někdy nebylo hezky. Zkrátka máme štěstí, i to počasí nám přeje a vždy nalinkuje tu správnou atmosféru, provázenou nevšedními zážitky. Od devatenácti hodin máme takzvanou Zpívanou, to už je ale v době, kdy většina koncertujících skupin už má svůj repertoár odehraný a pak se všelijak proházíme a všichni společně hrajeme a zpíváme, až do rána," představila atmosféru Lehovcová.

Nutno dodat, že každý, kdo najde na tento hudební festival cestu, zažije něco mimořádného, nejen co se hudby týče. Vlastní, ale i převzatá tvorba, známé i méně známé hudební skupiny ale hlavně mimořádně skvělá nálada, to vše jsou atributy skvělé zábavy o níž není nouze.

„Letos jsem tady na pátém ročníku a je to zážitek, jako vždy, mimořádný," pochvaluje si jedenáctý ročník festivalu duše hudebního tělesa Piková dáma, kytarista, zpěvák a frontman kapely, Josef Grzib.

„A protože Jana má známý i nahoře, pokaždé je tu hezky. Ten, kdo mezi nás přijede, setká se tady s tak nevšedním zážitkem, který nelze popsat. Všechno je tak fantastické, že se na to těžko hledají slova. Tady problém nenajdete. A protože sem každý strašně rád jezdí, zažijí se tady opravdu mimořádné věci. Ze své zkušenosti ale mohu doporučit jedno. Nejlepší zážitek z muziky je večer, pokud se člověk postaví na kopec nad řekou, někde poblíž nádraží. To je tak mimořádný poslech, kterému se nic na světě nevyrovná. Lidé tam večer sedávají, poslouchají, zpívají si a baví se tak náramně, že je to až dojemné. Zkrátka to echo, probíhající údolím a tříštící se o skály kolem řeky, je tak podmanivé, že se to ani popsat nedá. Posaďte se tam a uvidíte sám," doplnil zážitky a zkušenosti z tohoto jedinečného prostředí a usedl ke své kytaře.

Na kotlíku se všichni sejdou. Rok, někdy i více se neviděli, obnovují kamarádství, zahrají si, zazpívají, poklábosí. Mají společné zájmy, lásku k přírodě i k muzice, a právě tady jsou v místech, která mimořádnost akce neuvěřitelně umocňují. Když předchůdce Pavlovického kotlíku, Plánská struna, ukončila svou činnost, vznikl tady, v Pavlovicích pod novým názvem, Žlutický kotlík. Neměl dlouhé trvání, po třech letech upadl v zapomnění. Tehdy se organizace novodobého hudebního festivalu ujala Jana Lehovcová. Rok od roku lidí přibývalo a dnes již není výjimkou sto padesáti až dvousethlavá účast countryových nadšenců. K tomu ovšem desítky účinkujících a tak využitelné prostory často praskají ve švech. Problémem je pouze spojení, vlaky jezdí málo a místo je vcelku z ruky.

Kdo má rád country, způsob, jak se sem dostat, si ale najde. Určitě litovat nebude. To co prožije, stojí určitě za to.

Oldřich Voráček