Jako malý chlapec jsem chodíval na hřbitov celkem pravidelně se svojí babičkou. Naložila mě do dvoukolové kárky, přidala konvičku, do ruky mi dala hrabičky a malou motyčku. Po dvaceti minutách kodrcání jsme byli na hřbitově. Aby květiny nevadly a zeleň se zelenala a na podzim tlející listí nehyzdilo mramor, jezdili jsme pravidelně. Na Dušičky se svátečně přioděla a vzala o trochu větší květinu, či věneček. To bylo někdy před pětatřiceti lety. Nikdy se ve chvatu na hřbitov „nepřetrhla“ a cestou kolikrát poklábosila se sousedkami, až mi to bylo dlouhé. Dnes je jiná doba. Na hřbitovy se jezdí v autech a mnohdy tak chvatně, až posádky končí vedle svých zesnulých příbuzných. Jak jinak si totiž vysvětlit každoroční statistiky nehod, při nichž o dušičkovém víkendu zemře více lidí na našich silnicích než právě tou uspěchaností. Docela by mě zajímalo, kolik lidí z těch davů u hřbitovů si na své předky vzpomene častěji než jen na Dušičky…
