Martin Srba sbíral sportovní úspěchy ve sjezdu horských kol, Zdeněk Štybar to už několik let válí na cyklokrosových okruzích. Bohužel, o Martinovi můžeme hovořit už jen v minulém čase. Osobně jsem se s Martinem Srbou příliš neznal. Kolikrát jsme se za ta léta, co jsem v Tachově, setkali, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Zkrátka se naše cesty profesně ani osobně nikdy výrazně nezkřížily. Pamatuji si ale, že kdykoliv jsem jej viděl, provázel jej optimistický úsměv, zářila z něj aura štěstí, skromnosti a sympatií. Prostě chlap, jak má být. Jakou byl skutečně osobností, se vlastně dozvídám až v posledních týdnech. A o to víc si jej vážím, byť už mu nikdy nebudu moci potřást rukou a poděkovat za to, co ve svém sportovním odvětví dokázal a že zůstal sám sebou. Paradoxně v hodině, kdy se v neděli odpoledne tachovská veřejnost s tragicky zesnulým Martinem Srbou ve společenském sále Mže loučila, stál Zdeněk Štybar na startu Mistrovství světa v cyklokrosu. Ovlivněn atmosférou důstojné vzpomínky na Martina mi vyhrkly slzy štěstí a dojetí, když jsem se hodinu po rozloučení s Martinem dozvěděl, že Zdeněk to suverénně natřel zbytku světa a obhájil titul Mistra světa. Nevím, jestli se ti dva znali, ale jakoby Zdeněk symbolicky poslal pozdrav Martinovi. Já ti, Martine, sám za sebe a jistě za mnoho dalších, děkuji za to, co jsi pro radost našich sportovních srdcí udělal. A Zdeňku, tobě děkuji za to, co jsi dokázal a ještě jistě mnohokrát dokážeš.