Dodnes se na ni sjíždějí bývalí rodáci, ale také přátelé z okolních obcí. Je to jedna z vesnic, kde se stále dodržují různé tradice, a proto mě ani nepřekvapilo, že tamní obyvatelé se dokázali domluvit a někteří se pustili do oprav kostela. Myslím, že to byla pro Sulislavské tak trochu otázka cti, která by jim nedovolila nechat jednu z dominant obce chátrat, ačkoliv věděli, že peníze z EU jsou prostě v nedohlednu. Je ovšem smutné, že díky nenechavcům přišel kostel o většinu svého inventáře. Na jedné straně je parta lidí, kteří jej opravili a nechali tam hodiny své práce ve svém osovním volnu, které mohli věnovat houbaření či svým koníčkům, na druhé jsou pak ti, co se nestydí rabovat,anebo dokonce i ničit. Každopádně, starosta Sulislavi Milan Strohschneider může být na své spoluobyvatele hrdý. Nenechají ho ve štychu. Opravený kostel, pouť a její organizace to jasně dokazují.
