Zvláště těm zraněným, které třeba srazí auto, někdo je zraní či si sami v přírodě nějak ublíží. Z přírody nám zbývá míň a míň, proto se dobře, že jsou záchranné stanice, kde těmto zvířatům někdo pomůže a někdy se stane i to, že se zvíře může vrátit do volné přírody. Záchranáři to nedělají pro sebe, ale pro nás všechny ostatní. Když se zraní zvíře samo v přírodě, je to úplně jiné, než když se o to přičiní člověk. Je smutné, že na jedné straně záchranář pomáhá, na druhé straně jsou lidé, kteří ubližují. Nechápu některé chovatele, proč si vlastně pořizují zvířata, která pak vyhazují. Ačkoliv se pro majitele může najednou přerostlý pes stát přítěží, pořád je to živá duše, kterou přece člověk nemůže jen tak odhodit. Zvláště, když ten živý tvor dělal svému páníčkovi společnost několik měsíců či let. Jak asi může takovému psu být, když se pět let kamarádí s člověkem, a ten ho pak odveze autem padesát kilometrů daleko a opustí ho. Právě tyhle psy, kočky, hady a jiná zvířata pak musí Karel Bobál zachraňovat, hledá jim nové zázemí a podobně. To je lepší verze. Někde se už zvířatům pomoci nedá, tak je měli páníčkové rádi, že je samou láskou umořili. No jo, jsme vlastně páni tvorstva.
