My Stříbrští si ale ani neuvědomujeme, jaké ještě v této době máme štěstí oproti dojíždějícím. Vyjdeme z domu, dojdeme si k lékaři, vyzvedneme dítě z družiny, nakoupíme alespoň to základní a dojdeme po svých domů, tak žije nezaměstnaná maminka ve Stříbře. A teď ta samá situace. Vezměme maminku z vesnice, kde není školka ani škola. Krok první je, že sedne do automobilu, kde musí být natankováno a mít přinejmenším základní výbavu a obutí, v lepším případě, pokud má spojení nasedne do autobusu. Takže první vydaná finanční částka, matka dojede do daného města, vyzvedne ratolesti, zajistí nákup, léky, poplatí složenky a opět vzhůru domů nějakým dopravním prostředkem. Pokud jezdí do školy denně tři děti a platí autobus, tak projedou částku podobnou cestě autem. Nezbývá mi, než přespolní litovat, nemají to jednoduché, ba naopak, jsou na tom hůře. Na druhou stranu mě mrzí, že přesto zbývá lidem na cigarety a alkohol a pevně doufám, že nejdříve upřednostňují základní potřeby dětí. Obraťme však list, není to taky potřebné někdy si sáhnout na dno, abychom potom mohli ocenit tu lepší stránku? Věřím, že tento rok přinese Stříbrským pozitivnější stav, že konečně svitne na lepší časy. Holt, někdy se musíme vrátit ke kořenům, i naši předci chodili stovky mil za prací. Bohužel pro maminky to asi nebude to pravé ořechové.