První setkání s děvčaty, které nosí pomyslné jaro mi přišlo jen jako koledovačka podobná velikonočnímu zvyku, kdy pro změnu hodují chlapci. Trvalo mi asi pět let, než jsem podtext celého dění pochopila. Ve Vejprtech jsem samozřejmě nic podobného nezažila, ani masopusty ne, pouze jsme drželi Velikonoce, a ty pro mě byly hlavně o malování vajíček. Když mě v Sulislavi prvně vzbudili chlapci s trakárkama ráno v pět, myslela jsem, že se bud´ zbláznil traktorista, nebo začíná válka. Nikdo mě totiž dopředu nevaroval. V ten den jsem si tamních kluků začala trochu vážit. Představa, že bych vstávala ráno v pět ve věku školáka, obešla v zimě celou vesnici, pak se nasnídala a šupajdila na autobus do školy, se mi moc nezamlouvala. Proto dívkám i chlapcům ze Sulislavi touto cestou děkuji a vzkazuji jim, že si jejich snahy opravdu vážím, vždyť jsou to právě oni, kdo píší historii pro další generace.