Jen málokdo není lhostejný ke svému okolí, vetšina lidí si mnohého raději nevšímá. Sulislavští svou dominantu vesnice chápou jako dědictví, které je potřeba zachovat pro jejich potomky. Byli zklamaní, že očekávaný příliv peněz nepřišel, ale dokázali se domluvit a začali jednat. A co je nejdůležitější, začali dělat rukama, ne jen pusou, jak to někde bývá zvykem. Je vidět, že se práce neštítí, což už mi řekli i řidiči autobusu, kteří obec chválili jako jednu z mála, že uklízí sníh ze zastávek. Všechny ty pracovníky tam znám, však odtamtud pocházím. Jsou skromní, říkali, Martino, co tam o nás budeš psát, vždyť to nestojí za řeč. Přece se nebudeme doma nudit, my rádi pracujeme, víš jak toje, kde mladí nemůžou, starší pomůžou. A já si zrovna myslím, že takoví lidé by měli být prezentovaní. V televizi a dalších médiích vidím řady lidí, kteří udělali mnohem méně, jestli vůbec něco. Takže držím sulislavským palce, ať to do pouti stihnou a ostaním vzkazuji, nedějě se u vás něco podobného? Pokud ano, dejte mi také vědět.