Kdo z nás má záruku, že nemoc , která odsoudí postižené k životu po ústavech, jednou nepotká, nedejbože, naše děti? Žádnou takovou záruku nedostaneme. Na co tím chci poukázat? Jednoduchá opdověď. Už několikrát jsem se byl podívat na Den otevřených dveří v milířském ústavu. Ačkoli byla akce dlouho dopředu a řádně prezentována, jen málokterý člověk si do Milířů našel cestu, aby se podíval, jak se postiženým lidem žije. Že nežijí v absolutní izolaci, že je o ně dobře postaráno. Lidé, kteří o tom nic nevědí a ani nemají zájem vědět, si pak dokáží po straně povídat: Ti človíčkové se musí mít v ústavech hrozně, slyšela jsem toho hodně. Babské tlachy od lidí, kteří o tom nemají ani páru. Běžte se do Milířů podívat, možnosti ještě přijdou.