Hlavní je snaha dospět k nějakému přesvědčivému závěru o tom, zda se tehdy mělo bojovat či nikoli. V následujích řádcích je uvedeno několik okolností, z nichž některé možná nejsou všem známy. Za prvé: Zhruba každý čtvrtý voják naší armády byl sudetský Němec. To, jak smýšleli, bylo na první pohled patrné z výsledků voleb, kdy asi 90% z nich se přihlásilo k národnosti cizího, tehdy už nepřátelského státu. A to se stalo tehdejší Československé republice, tedy státu, který nebyl založen na principu národnostním, ale územním. Za druhé: Protože těsně před Mnichovem provedl Hitler anšlus Rakouska, mohla německá vojska postupovat právě z Rakouska, kde opevnění nebyla.

Jako příklad lze připomenout osud Francie, které Maginotova opevněná linie nebyla také nic platná. Za třetí: Náš tehdejší prezident, dr. Edvard Beneš, si nechal vypracovat studii od našeho generálního štábu. Téměř 90% názorů v této studii vidělo ozbrojený odpor v tehdejších podmínkách za beznadějný. Za čtvrté: Vlastně největším argumentem pro ozbrojený odpor bylo morální hledisko. To hraje v případě ohrožení velkou úlohu vždy, protože bránit se je povinnost. Jenomže jak se potom mnozí Češi chovali, a jak se kolaborovalo! Například po atentátu na Heydricha vypsali Němci peněžitou odměnu tomu, kdo jim poskytne informace vedoucí k zajištění pachatelů. Fronta udavačů byla dlouhá několik desítek metrů! Za páté: Protože ozbrojený odpor by byl v rozporu s rozhodnutím signatářů Mnichovské dohody, byli bychom za viníka vzniklé války téměř jistě označeni my.

Prezident Beneš to tehdy opravdu neměl lehké. Snad nejvýstižněji komentoval roli skutečných viníků mnichovské zrady britský ministerský předseda Winston Churchill, když řekl: „Prý tam jeli zachraňovat mír. Mír nezachránili, zato Velká Británie ztratila čest“. Svatá pravda. Dodejme, že právě Winston Churchill, jako ministerský předseda, velmi rychle pomohl Velké Británii čest znovu získat.

Petr Janata

Tento příspěvek byl redakčně upraven.