Vzhled kostela a hřbitov tvoří obrázek každé vesnice, který si o ni udělají její návštěvníci. To je staré pravidlo. Řada obcí se jím snaží řídit, i když církevní památky nepatří do jejich majetku. Ale ačkoli je právě kostel pro mnohé prvořadou vizitkou, naskýtá se otázka, zda se v mnoha případech nejedná o vyhozené peníze. Kostely se přece také opravují kvůli tomu, aby byly pastvou pro oči věřících. A tady může být kámen úrazu. Řady návštěvníků kostelů řídnou a může se stát, že ve velmi blízké budoucnosti už nebude kostely pro koho renovovat. Bude bít církev na poplach, anebo všechno nechá v Božích rukou? Bude prosazovat, aby se náboženství zase dostalo do běžné školní výuky, nebo všechno vsadí pouze na církevní školy? Ať už se církevní hodnostáři rozhodnou jakkoli, apelovat by měli na rodiny, ve kterých má víra kořeny. Vést děti ke křesťanství se dařilo v minulosti, proč by tomu tak nemělo být i v současnosti? Nebo se opravdu necháme pohltit moderní dobou?