Filmaři z Hollywoodu by se za takové kulisy nemuseli stydět. Speciální trezorová místnost vybavená proti odposlechům, kam člověk nesmí ani s vlastní tužkou, natož s mobilem. Veškerá elektronická komunikace pomocí speciálního šifrování se zvlášť zabezpečeným úložištěm.

Jenže nejde o špionážní film ani filmové ateliéry. Právě takováto bezpečnostní opatření provází největší a nejdražší zakázku v dějinách Česka – dostavbu jednoho až čtyř jaderných reaktorů v Dukovanech a Temelíně. Poslední dubnový den vstoupila soutěž do závěrečné fáze. Obě firmy, které se o dostavbu ucházejí (francouzská EdF a jihokorejská KHNP), předaly společnosti ČEZ finální nabídku, a to včetně ceny. Ve stejný den dorazilo i „razítko“ z Bruselu, že vláda může na stavbu nového dukovanského bloku půjčit peníze společnosti ČEZ, respektive její firmě Elektrárna Dukovany II. A může garantovat i výkupní cenu elektřiny z tohoto bloku. Do června ČEZ předloží vládě doporučení, která nabídka je výhodnější. Je na vládě Petra Fialy, zda na doporučení odborníků dá. Pokud by ale odmítla nabídku s nejlepší cenou, riskuje žalobu od neúspěšného účastníka i Evropské komise. Nový blok v Dukovanech má stát v roce 2036.

Jde o hodně. Jeden blok vyjde v dnešních cenách odhadem na 200 až 250 miliard korun. Vyšší částka podle odborníků platí při stavbě jednoho bloku, nižší při stavbě až čtyř. Ve hře je tak cifra až bilion korun. A protože skoro všechny nyní stavěné jaderné elektrárny nabraly při budování zpoždění a byly dražší, doufejme v lepšía počítejme s horší variantou.

Rizika jsou v zásadě tři a bohužel mohou nastat všechna, či se v různých dějinných etapách překrývat: Selhat může vláda a investor stavby, dodavatelská firma a na závěr můžeme dojít i ke zjištění, že velké jaderné zdroje už nepotřebujeme, protože obnovitelné zdroje (soláry a vítr) mezitím získaly baterie s takovou kapacitou, že utáhnou i plynulé zásobování silně průmyslového Česka po celý kalendářní rok.

S těmi baterkami to sice dnes zní jako sci-fi, ale pokrok nezastavíš, tak abychom se kolem roku 2050 nedivili. Stejně tak pokračuje vývoj malých modulárních jaderných reaktorů, které by u nás mohly stát v lokalitách stávajících uhelných elektráren. Ovšem i to je zatím pouhá vize, protože jen masová výroba malých „atomovek“ může zlevnit náklady na jejich výstavbu a provoz.

Proto zpátky do přítomnosti. Jsme v roce 2024, těsně před výběrem dodavatele, a hlavní odpovědnost nese vláda. V našem energetickém mixu dnes jádro tvoří cca 36 procent. Kolem roku 2050, kdy má být Evropa bezemisní, by tento podíl měl činit půlku a zhruba půlku by energie měly vyrobit obnovitelné zdroje. Důležitý je onen podmiňovací způsob „měl a měly“. Plán totiž nemáme.

Babišova vláda měla aktualizovat Státní energetickou koncepci, ale neudělala to. Fialův kabinet to slíbil napravit, ale v polovině funkčního období není nic schváleno. Teprve letos v únoru poslalo ministerstvo průmyslu a obchodu návrh k připomínkám. Že se v Česku k energetice přistupuje ledabyle a vlastně až pod tlakem (viz krize po útoku Ruska na Ukrajinu), potvrzuje i aktuální tendr na Dukovany. Původně jsme vyhlásili soutěž na jeden dukovanský blok a teprve v průběhu jsme se dotázali firem, zda by nám daly množstevní slevu.

Působí to amatérsky, nevíme, co chceme. A to jsme zatím nekopli do země. Protože až kopneme, objeví se i ryze praktické problémy. Kupříkladu na stavbu nového bloku je třeba asi pěti tisíc lidí, z toho 1500 se pohybuje přímo na staveništi. Máme lidi i místo, kde budou žít? Máme upravené silnice či železnice, aby šlo na místo transportovat obří součástky, jako jsou turbíny, reaktorové nádoby a jiné „drobnosti“? Až se takové věci začnou řešit za pochodu, začne se výstavba zpožďovat, a tedy i zdražovat.

Od doby výstavby Dukovan v 80. letech i Temelína v 90. letech se toho hodně změnilo. Bezpečnostní i ekologické předpisy jsou po tragédii v japonské Fukušimě dnes daleko přísnější. A připomeňme, že i jihočeská elektrárna nabírala velké zpoždění. Reálně se začalo stavět v roce 1987 a první blok měl být dokončen v roce 1992. Jak to dopadlo, víme – místo čtyř bloků máme jen dva a páska se jim stříhala až v roce 2002, a to s vypětím všech sil.

S tím souvisí i riziko, jak moc Francouzi či Jihokorejci budou schopni ukočírovat samotnou stavbu. Obě společnosti budou muset pro Dukovany nabídnout reaktor na míru, nepůjde využít jejich katalogové kusy. Mimo jiné proto, že nemáme moře a naše Dalešická přehrada nedaleko Dukovan žádnou velkou „bestii“ není schopna uchladit. Pokud jde o Jihokorejce, ti mají za sebou výstavbu 25 reaktorů doma a nově dokončují projekt ve Spojených arabských emirátech. Zatím včas, ale nemají žádnou zkušenost z Evropy, kde je obrovská byrokracie a platí tu jiná, tvrdší pravidla. O první evropskou zakázku však Korejci stojí a lze předpokládat, že to budou oni, kdo bude chtít vyhrát český tendr tlakem na co nejnižší cenu. Vlastní i plzeňského výrobce turbín Doosan.

Proti tomu Francouzi mají za sebou 56 reaktorů a moc dobře vědí, jak špatně se v Evropě staví. Jejich stavba dvou bloků elektrárny Hinkley Point C ve Velké Británii nabírá skluz. Místo roku 2027 to vypadá na spuštěnív roce 2030 a původní cena vzrostlao 500 milionů na 23 miliard liber. V českém prostředí bude Francouzům hrát do karet to, že se už nyní podílejí na servisu našich elektráren nebo že se snaží o silné politické a byznysové vazby, což dokládá i nedávná návštěva prezidenta Macrona v Praze.

V případě tendru na dukovanský blok ale musí jít geopolitické zájmy stranou. Pravidla EU i náš zákon o veřejných zakázkách zní jasně: aby vláda mohla stavbu financovat úvěrem, musí zvolit nejlevnější variantu.

Ať už jaderný tendr vyhraje kdykoliv, peněženky našinců to nebudou. Jádro je pro průmyslové Česko dobrá volba, ale proti obnovitelným (ovšem nestálým) zdrojům nyní vychází draze. Stavět až čtyři reaktory v krátkém sledu je teď podle mě příliš riskantní. Obzvlášť v situaci, kdy existuje naděje na malé modulární reaktory. Stejně tak garantovaná výkupní cena (která by se řídila na základě tzv. spotových cen) může v budoucnu přinést obří náklady na státní rozpočet a zprostředkovaně na lidi a firmy. Teď jsme pořád v luxusní pozici. Investujeme do energetických úspor a jsme vývozci elektřiny s mírným přebytkem, což se ale po útlumu uhlí v roce 2030 změní.

Postavme proto jeden dukovanský blok a doufejme, že v mezičase vědci odpoví na mnoho otazníků, kudy se bude energetika v následujících letech ubírat.