Obyvatelé měst a obcí tachovského regionu nejsou ze sbírek příliš nadšení (velká čest výjimkám). Ať už se sbírky týkají starých a nemocných, nebo dětí v dětských domovech. Podle mého názoru není slovo nezájem tím pravým označením, spíše by se hodil výraz lhostejnost. Pokud se nás neštěstí netýká osobně, jsme k osudu druhých lhostejní. To, že děti opustili jejich rodiče, přece není naše vina. To je sice pravda, ale oni za to nemohou ani děti, kterých se nezájem (tady to slovo sedí) rodičů týká podstatně a nachází útočiště a zastání v dětských domovech. Je jasné, že v nás přežívá názor, že stát má (nebo by měl mít) na podobnou péči peněz dost. Ale tady nejde jenom o finance. Dovedeme si představit radost drobotiny, na kterou si přece jenom někdo vzpomene, byť pouhou sladkostí? Asi ne, protože pak by v nás lhostejnost k dětem neměla místo