Na první pohled – uplakaná, ustaraná máma a trochu flegmatický otec. Jejich známí nikdy neviděli, že by děti trestali, snad jen plácnutí po zadku, když si to zasloužily… Říkala jsem si, že snad sedí před soudem neprávem. Ale jen do doby, než jsem si vyslechla soudce a státního zástupce. Ta uplakaná a ustaraná máma měla své děti řezat hlava nehlava, dceru bodnout vidličkou, syna zbít za to, že si pletl početní znaménka tak, že si i učitelka všimla druhý den ve škole modřin pod okem a na rukou. Ten flegmatický tatínek měl dceru, i když nevlastní, vyzdvihnout za nohy a pustit jí z výšky na hlavu. Je s podivem , že o těchto a dalších násilnostech na dětech nevěděli kamarádky a známí rodiny. Nebo že by násilnické rodiče kryli? Na úkor koho? Těch dětí? Každý rodič ví, jak je někdy těžké udržet nervy na uzdě, jak nás dovedou naše děťátka vytočit. Kdo z nás neplácnul svého potomka před zadek? Naštěstí většina rodičů ví, kde je ta správná míra. Toho, kdo ji nezná, bychom neměli ničím omlouvat ani ho krýt. Nevidět a neslyšet je někdy docela pohodlné. Ale být raněn slepotou, když jde o děti, je trestuhodné.