Ke stáří mimo jiné patří i šediny ve vlasech, ale protože díky jakési poměrně vzácné genetické dispozici ve svých skoro dvaašedesáti letech ještě skoro žádné šedé vlasy na rozdíl od většiny svých vrstevníků nemám (jakkoli samozřejmě mám spoustu jiných zdravotních neduhů), bývám mnoha kamarády a známými dnes a denně podezírán, že si coby ješitný starý pardál vlasy barvím - a když to dotčeně popřu, jsem automaticky považován za starého pardála ješitného, obarveného a navíc i pokryteckého.

„Nemůžete připustit, že v individuálních případech se stáří může projevovat také jinými způsoby?“ namítám lehce podrážděně.

„Jo? A jakými?“

Seriál Hlasů Deníku

• Významní čeští spisovatelé píší pro Deník.cz o stáří. 
První text je od Aleny Mornštajnové, druhý od Michala Viewegha.
• Postupně přispějí i Irena Obermannová a Martin Vopěnka.

Většinou nebývám ochoten ony „jiné způsoby“ blíže specifikovat, ale nedávno jsem otráveně rezignoval a jednomu obzvláště vytrvalému a mimořádně jízlivému pochybovači o autenticitě barvy mých vlasů jsem je všechny vyjmenoval:

„Mám protézu části srdeční aorty, poškozenou paměť, zvětšenou prostatu, slábnoucí libido, nadváhu, vysoký tlak, vodu v koleně, operovaný šedý zákal a začínám už i hůř slyšet – a to jsem možná ještě na něco zapomněl!“

„Ano, zapomněl,“ usmál se škodolibě můj dávno šedivý vrstevník. „Na úbytek vlasového pigmentu.“

„Ne, nezapomněl! Mám vlasový pigment mladíka! Můj děda Josef mimochodem neměl šediny do sedmdesáti!“

Kamarád se jenom ušklíbl.

„V tom případě se taky barvil!“ konstatoval suše. „Byl to evidentně stejnej narcis jako ty! Aspoň ale víme, po kom to máš! Máte ješitnost v genech!“

Na podobné invektivy už ani neodpovídám, neboť si i coby začínající stařec hodlám udržet jak maximální možnou důstojnost, tak maximální možnou vznešenou moudrost (přestože na základě svých zkušeností z městské hromadné dopravy vím, že realističtější je být připraven na vetchost, nerudnost a v letních měsících bohužel i na zápach).

Ale nebuďme nespravedliví, dostát proměně v udržovaného moudrého starce není lehký úkol pro nikoho. Ač nerad, mohu sám na sobě doložit, že mnozí počínající starci s sebou i v závěrečné třetině své životní pouti pořád ještě vlečou značkový batoh mladistvé blbosti. Polehčující okolnost: někteří z nás o něm alespoň víme.

close Staří pardálové a stárnoucí husy info Zdroj: Deník zoom_in Staří pardálové a stárnoucí husy

Příklad: vím, že mi bude dvaašedesát a že můj otec v pětašedesáti zemřel, takže by mi klidně mohly zbývat třeba jen tři roky života, a stejně tak samozřejmě vím i to, že já sám jsem málem zemřel už v padesáti a že mám od té doby místo části srdeční aorty kus plastové hadičky – ale současně mi nic z toho dodnes nezabrání, abych se nezajíkal vztekem, kdykoliv slyším mluvit Putina, když během televizního fotbalu na pět minut vypadne přenosový signál nebo když nejsou ráno v poštovní schránce noviny (takže pak u snídaně v rámci odvykací substituční léčby podrážděně listuji nikoliv čerstvým vydáním deníku DNES, nýbrž starým a příslušně zvlhlým letákem obchodu Penny Market). Tolik k mé schopnosti pochopit a dostatečně vstřebat banální pravdu, že jediné štěstí v našich životech představuje čas, který je na nám zde vyměřen.

No nic. Jeden z nejužitečnějších citátů, na jaký jsem za svůj už skoro dvaašedesátiletý život narazil, zní takto: „Muž si musí položit dvě otázky: Kam jdu? a Kdo půjde se mnou? Pokud si tyto otázky položí v opačném pořadí, bude mít problém.“

Tuto hlubokou moudrost - obrat hluboká moudrost používám v původním slova smyslu, tj. bez ironické nadsázky - jsem bohužel objevil až dlouho po padesátce v knize Stevena Bilducha s výmluvným názvem Mužství. Do té doby jsem si ony dvě zásadní mužské otázky nikdy nepoložil (natož ve správném pořadí).

V důsledku této své neznalosti či snad dokonce zaslepenosti jsem mimo jiné ztratil dva roky života absurdním studiem socialistické ekonomiky, a především pak mnoho podobně zbytečných let ve dvou téměř symetricky se zhoršujících manželstvích. K oněm dvěma otázkám Kam jdu? a Kdo půjde se mnou?, mne přivedl až druhý rozvodový soud v Justičním paláci na Mičánkách, jenž byl pro mne nanejvýš cennou (mohu dokonce bez váhání říci extrémně drahou) celoživotní zkušeností: vytěžil jsem z ní nejen dva romány, jednu novelu a pár povídek ale i mnoho iniciačních a zážitkových setkání s psychology, psychiatry, bankéři a exekutory - a i jedno „blízké setkání třetího druhu“ s JUDr. Klárou Samkovou, tehdy zastupující mou dnes už mnoho let exmanželku Veroniku Pořád Ještě Všichni Víme Proč Vieweghovou.

close info Zdroj: Deník zoom_in Je-li jedním z významných znaků dospělosti schopnost nesoutěžit, tj. schopnost zřeknout se pubertální dychtivosti po nejrůznějších vítězstvích, pak stáří je schopnost vítězstvími pohrdat (má předchozí invektiva vůči exmanželce budiž důkazem, že jsem ani ve skoro dvaašedesáti letech ještě úplně nedospěl).

Mládí je dychtivost a zbrklá rychlost, zatímco stáří je rezignované poznání, že k dychtivosti a rychlosti není důvod a že ze sebeoslnivějších životních úspěchů často zůstane jen zaprášená vitrína s medailemi, které navíc dříve či později nějaký mladý pitomec nebo třeba nějaká stárnoucí husa pod cenou vydraží.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.