"Do Paříže se těším, protože to bude vrchol, který jsem si přál od devíti let. Nechci nic zakřiknout, takže cílem bude dostat se do finále, a kdyby náhodou cinkla medaile, tak budu nejšťastnější," svěřil se David Kratochvíl.

Nemůže být svazující, že jste světový šampión a rekordman?
Trochu to bude svazující, ale tlak bude na všechny z nás. Budu se snažit to nějak vytěsnit a zaplavat co nejlépe.

V jakých disciplínách poplavete?
Na své první paralympiádě nastoupím v několika disciplínách. Poplavu 400 i 50 metrů kraulem, 100 metrů prsa, motýl i znak a 200 metrů polohovku.

V červnu jste si zkusil Olympiádu dětí a mládeže. Jaká byla atmosféra?
Byl jsem nadšený, protože povzbuzování v rámci kraje i fanoušků bylo neuvěřitelné a nakoplo do závodu. Byl jsem strašně šťastný, že jsem tam mohl být společně s plavci bez hendikepu.

Paraplavání nevidomých sportovců je specifické, protože v bazéně nejste sám ani při tréninku. Můžete popsat bez koho se neobejdete?
Ve vodě plavu samostatně jako každý nehendikepovaný plavec, stejně je to i s tréninkovým plánem. Bez zraku si ale neohlídám konec bazénu. Proto mám na obou koncích tapéry, kteří mě bouchají do hlavy, abych věděl, kdy udělat obrátku a odrazit se nebo máchnout do cíle.

Už dva roky vás tapují rodiče. Jak to prospívá nebo naopak neprospívá vašemu vztahu?
Určitě to prohlubuje důvěru, protože tapérovi opravdu musím věřit, že mě ťukne správně na délku. U každé disciplíny a rychlosti je totiž úplně jiné ťuknutí. Je to opravdu těžká role.

Pomohl vám sport vyrovnat se s tím, že jste přišel o zrak?
Nevím, jestli v tom hrál roli přímo sport, ale rozhodně mi pomohli rodiče, že se mnou zrak hodně probírali. Díky tomu to neberu negativně. Jsem takový, jaký jsem. Možná tomu sport napomohl, ale nevnímám, že by mě vytáhl z psychických problémů.

Přinesl vám hendikep do života i něco pozitivního?
Poznal jsem strašnou spoustu lidí, jak z okruhu slepců, tak i třeba plavců. Hlavně mám ale jiný pohled na svět. Neporovnávám ho jen očima a neřeším vzhled. Snažím se lidi posuzovat podle psychického nastavení a chování. Poznám, jestli je člověk správně naladěný, neodsoudím ho, jestli je nebo není namalovaný, malý, tlustý, hubený. Tyhle věci úplně vyřadím. Také podle chvilkové konverzace vycítím, jestli máme stejné téma, dokážeme se bavit nebo jaký má mindset. To vnímám jako obrovskou výhodu.

Věnujete se i hudbě a šachům. Jak všechno časově zvládáte?
Teď už převládá plavání, do tréninků jsem víc ponořený. Ale stále hraju na klavír, kytaru a harmoniku, a to se skloubit dá. Dokonce mi zbývá prostor na osobní čas a volno. Jsem strašně šťastný, že to všechno můžu dělat. V něčem se to totiž vzájemně doplňuje. Například plavání mě naučilo, jak se vyrovnávat se stresem, což mi pomáhá s trémou před koncerty.

Problém vám nedělá ani škola. Všechno naposloucháte v hodinách a doma se už moc neučíte. Myslíte, že vám k takové vnímavosti absence zraku napomáhá?
Je to možné. Nekoukám se všude kolem, co kdo dělá a kde opisuje. Díky tomu se soustředím při výkladu dobře, ale doma učení moc nedám, i když vím, že bych měl. Když se potřebuju učit, opakuju si látku se spolužáky o přestávkách. Přece jen jsme ve věku, kdy je školní morálka na horské dráze.

Jaké máte studijní plány do budoucna?
Dříve jsem se rozhodoval mezi farmacií a právničinou. Tu jsem ale úplně zavrhl, protože mě nebaví politika, je to složité téma. Ani zákony nejsou nic pro mě. Farmacii se sice věnuje mamka a i mě moc baví biologie a chemie, ale po zvážení jsme usoudili, že bych nenašel uplatnění. Používá se tam hodně mikroskop. Napadla mě ale psychologie, ve které jsem se dost našel. I kamarádi by mě na psychologa tipovali. Jsou rádi, když je vyslechnu. Myslím si, že by mě to moc bavilo, protože rád pomáhám lidem a jsem tu pro ně. Je to asi první škola, u které opravdu cítím, že by mě bavila.

Jak si představujete, že budete vyvažovat sportovní a profesní kariéru?
Škola má přednost. Samozřejmě bych se chtěl věnovat plavání, protože v něm už mám svou úroveň, ale kdyby se něco pokazilo, přišlo třeba zranění, tak mi něco do života zůstane.

Váš přístup k životu je opravdu obdivuhodný. Prozraďte nám ten recept?
Strašně mi pomáhá zbytečně se nestresovat, nestěžovat si. Vím, že mnoho lidí to má těžší než já. Je skvělé užívat si života a brát ho takový, jaký je. Jsem šťastný, jak ho můžu žít. Jsem vděčný za podporu, kterou mám. Protože když můžu dělat něco sám, je to fajn, dá se do toho dát hodně, ale když za sebou máte lidi, kteří vás podporují a fandí, tak to jde o sto procent líp.

Spoluautor: Ludmila Kozlová