Nestěžuje si ani na to, že by měla běhat s rouškou. „Pro mne jako alergičku je to ještě složitější než pro zcela zdravé běžce. Hůře se mi s rouškou dýchá, ale běhám s ní a sundávám si ji jenom na opravdu pustých místech, kde vím, že nikoho nepotkám,“ říká smířeně.

Udělala ve svém kondičním a tréninkovém běhání jen dvě změny, ale nejsou prý nikterak dramatické. „Ta první je proto, že běhám sama a nikdy si nikdo nemůže být v přírodě jistý, že si třeba nepodvrtne kotník nebo třeba neuklouzne, nezlomí si nohu nebo někam nespadne. Proto dopředu manželovi nebo synovi hlásím, kam běžím, že třeba zrovna ´finskou stezku´, a kdy bych se asi tak měla vrátit, zvláště když by se už mělo stmívat. Samozřejmě jsou mobilní telefony, ale může se třeba při pádu ztratit vědomí nebo se mobil nárazem rozbije. Když běhá víc lidí společně, tak se problém dá řešit okamžitě,“ přemítá a hned přidává i druhou změnu: „Zkrátila jsem si trasy a běhám tak šest, maximálně sedm kilometrů. Okolo Stříbra se ale krásně běhá na jakoukoliv vzdálenost, je tu spoustu vhodných a zajímavých tras.“

Martina Sihelská je rovněž aktivní v platformě Rozběháme Stříbro a se stejně ´postiženými´ běžci komunikují prostřednictvím sociálních sítí o všem, co se běhání týká. „Je to fajn. Člověk si popovídá o tom, co a jak zrovna dělá i co ho na tom baví. Ale samozřejmě je v téhle době skvělé i občas někoho stejně osaměle běžícího v lese nebo jinde potkat a alespoň na dálku s ním prohodit pár slov,“ netají svoji přátelskou a komunikativní povahu stříbrská běžkyně.