Šipkařský sport v té době zažíval svůj boom, a tak se hrálo na různých místech okresního města, kde vznikaly spolky přátel, kteří této zábavě dokonale propadli. Časy se ale mění, léta přibývají, ale šipkám zůstali tachovští nadšenci dodnes věrni. Tenkrát to byl sport zájmový, neměl mnohé stoupence a žádné soutěže se v šipkách ještě nehrály.

Teď je všechno jinak. V Tachově se hraje o sto šest, a amatérský sport se změnil v téměř profesionální. Opět ale jedno zůstalo. Dnes, v restauraci U Vodníka, se scházejí šipkaři nejrůznější výkonnosti, od amatérů až po účastníky nejvyšší ligy. Ti hrají dlouhodobou soutěž a téměř všichni ve své domovské restauraci, jak říká vedoucí zdejšího pohostinství, „tady vyrostli.“

Už tenkrát, před léty, byl hlavním partnerem královský pivovar Krušovice. Ten převzal patronát nad soutěží amatérů a od té doby se tu rok co rok hraje soutěž o jeho cenu. Otevřena je každému, kdo o tento sport projeví zájem.
Každoročně se hraje na šest soutěžních kol. Přijdou nejrůznější zájemci, od těch, jimž ani tak nejde o výkonnost, ale o zábavu, až po šipkařské přeborníky. Ti se ale, po džentlmenské dohodě, vzdali práva započítávat výsledky do soutěžního klání.

Tuto sobotu se tu sešlo osmadvacet šipkařů. Pěkná porce zájemců, fuška pro realizační tým. Ale vše klaplo opět na výbornou. Jednotlivci si vylosovali svá pořadová čísla a rozděleni do pěti pětičlenných a čtyř čtyřčlenných družstev, odehráli šest soutěžních kol. Nešlo o žádné zázračné sportovní výkony, ale bavili se všichni. Od prvního do posledního hráče, včetně nadšených doprovodů, převážně z řad rodinných příslušníků. Pět hodin sportovního zaujetí, všeobecného veselí a především skvělé zábavy.

„Začali jsme tady, v naší restauraci, jako první,“ říká s nadšením její vedoucí a hlavní organizátor, František Matoušek. „Mám radost z toho, že se zase letos sešlo tolik lidí. Dáváme prostor každému, kdo přijde. A dnes je nás tady opravdu hodně. Hrajeme šest soutěžních kol, vždy po čtrnácti dnech. A každý kdo chce, aby mu byl na konci soutěže vyhlášen bodový zisk, musí odehrát nejméně čtyři turnaje. Nikdy jsme s tím neměli problémy, nemáme je ani dnes. A jaká je tady atmosféra, to stačí jen podívat se okolo sebe.“

Šipkařská soutěž neregistrovaných hráčů není jen doménou tachovských sportovců. Léta se sem sjíždějí šipkaři z okolních obcí, zejména z Částkova, Maršových Chodů, Úšavy, Starého Sedliště a odjinud, ale jezdí sem také pan Demuth z Plané, který žádný rok nemůže chybět.

Opět se hrálo systémem „tři sta jedna“ se závěrem Double out, zavřeno dvojnásobkem. Tři borci z realizačního týmu stáli rovněž na startovních čarách. Jak poznamenal hlavní organizátor, chvílemi to vypadalo, jako když si Maršovky udělaly v Tachově výjezdní zasedání. Tachováků tady bylo poskrovnu, přesto osmadvacet účastníků bylo víc, než kdykoliv předtím. Pravidla zůstala nezměněna, nebylo proč je měnit. Hraje se tak už hezkou řádku let a vždy bylo vše v pořádku. Mnozí z těch, kdo se tady představili, hrají vyšší soutěž, UŠO Karlovarského kraje. Jako „ligouši“ jsou už výkony někde úplně jinde. Byli ale obeznámeni s vývojem situace i s tím, co se sluší a patří. Přesto mnohdy nebylo vidět, že by neregistrovaní za nimi v něčem pokulhávali. Ale tak už to tady chodí.

Vítězem prvního turnaje se stal Roman Šoul s náhozem třiadvaceti bodů, před svým bratrem Láďou. O pozice na třetím místě se podělili hned čtyři borci. Nesluší se uvádět konec tabulky, ale ten večer nikdo nestrádal. Dostal panáka medoviny a toho musel vypít na ex. Za bouřlivého jásotu přítomných hráčů se užila spousta legrace. A tak by to mělo být.
Turnaj má za sebou první kolo a všichni se už těší na to další. Pokud zájem předčí očekávání, poskytne vedoucí restaurace další automat, kde hrají ti nejlepší. Počet zájemců není tedy v ničem omezen. Vítěz je jen jeden, o další ceny se losuje. Tak to tady chodí a do konce soutěže (jednotlivá kola se hrají každých čtrnáct dní) bude i nadále.

Oldřich Voráček