V létě o vás nebylo tolik slyšet jako o kolegyních z reprezentace. Neabsolvovala jste ani letní mistrovství světa v Novém Městě na Moravě. Prozradíte proč?
Jela jsem jen závody v Letohradu, tam to mám najeté. (smích) Ale je pravda, že jsem Nové Město vynechala záměrně. S tamní tratí v létě opravdu nejsem žádný přítel. Moje výsledky by tam určitě nebyly adekvátní významu závodů a spíš bych tam dělala ostudu. To je důvod, proč jsem se tam neobjevila a zvolila variantu tréninku.

Měla jste vlastní tréninkový program, nebo jste dostala notičky od trenérů?
Ne, tohle jsem řešila s trenérem Egilem Gjellandem. On mi dal tréninkový plán a já běhala. Trénovala jsem v Jablonci, a byly to těžké tréninky. Různé výběhy a podobně. Rozhodně jsem se neflákala. Akorát jsem dělala něco jiného.

Ondřej Moravec slavil se svým Letohradem tři olympijské medaile ze Soči.
Moravec: S biatlonem jsem zažil velké věci. Jinému by to stačilo na tři životy

To se vám asi hodilo potom na prvním soustředění v Livignu. Tam jste toho ve vysokohorském prostředí naběhaly také hodně. Jak se vám tam líbilo?
Mě to hodně baví. Já mám ráda hory. A všechny tréninkové kempy v Alpách a podobně jsou i ku prospěchu věci. Už jenom proto, že také olympijské závody v Číně budou ve výšce. Myslím, že se tam líbilo všem z týmu. A to je vlastně i nějaká půlka úspěchu. Pokud jste někde, kde to nemáte rádi nebo vás to nebaví, tak ani ten trénink není ideální.

Ze stresování jsem už vyrostla

Letos v létě jste oproti loňsku trávily více času s trenérem Egilem Gjellandem. Přinesl do přípravy nějaké nové prvky?
Pořád na něčem pracujeme. Letos jsem stále musela štelovat bouchačku. (směje se) Pořád mi tam něco nesedělo, pořád jsem se s tím tak nějak plácala. Od podzimu, po posledních změnách, to začíná být i v mých očích lepší. Já jsem z toho byla už dost nešťastná. Ale asi jsme našli cestu, kterou se ubírat. V tréninku mi tam ty nuly už padají stabilněji. Za to jsem ráda. Teď aby mi to vydrželo i do sezony.

Na závěr přípravy přišly sice kontrolní, ale důležité nominační závody v Sjusjøenu. Byla jste nervózní, když jste neměla jistotu startu za A tým?
Biatlon dělám proto, že si to chci užívat a že mě baví. Z nějakého stresování už jsem asi vyrostla. Nějakou důležitost jsem si připouštěla někdy ve dvaceti letech. Nyní se zaměřuji na takovou zdravou soutěživost. Chci odjet co nejlepší závod. Pochopitelně, když se to nepovede, jsem zklamaná. Ale nervozita na startu? To ne.

Biatlonová mistryně světa Markéta Davidová.
Jsem nervózní, jak na tom budu, říká Davidová. Mezi závody bude psát diplomku

Co vám závody naznačily směrem k sezoně? Ve sprintu jste skončila ve dvacítce, ale hromadný závod jste si doslova výsledkově odstřelila…
Jak jste řekl. V masáku jsem po té střelbě ztratila kontakt a bylo pro mě po závodě. Ani ve sprintu mi běh tolik nešel, bojovala jsem trošku s menším zdravotním problémem. Beru totak, že jsem šla do toho závodu z plného tréninku. Jsem pochopitelně ráda, že nominace dopadla. Byl to můj cíl, to ano. A věřím, že v sezoně to bude dobré. Já jsem se v létě dávala dlouho do kupy ještě z minulé sezony. Poslední dva měsíce se ale cítím lépe a doufám, že se budu ještě zlepšovat.

Paní Soukalová říkala, že nám tu medaili pošlou

Do nové sezony vstupujete jako čerstvá olympijská medailistka. Sice je to rozhodnutí po sedmi letech od závodu, ale i tak to potěšilo?
Těší to tak z poloviny. Ale pokud jde o tu medaili: před čtyřmi lety, když jsem se chystala do Pchjongčchangu, přesně touhle dobou nám řekli: „Ony dopovaly, máte medaili!“ Teď je tady ta samá situaci znovu. (směje se) Takže pro mě to není ničím novým, tyhle zprávy tady putují právě ty čtyři roky. Samozřejmě mám radost, ale nikdo nám už nevrátí ten zážitek přímo z cíle. Takže, jestli ji někdy opravdu dostanu fyzicky, bude to hezké. Budu ji moci někde ukázat a dát to na poličku. Ale žádný emocionální zážitek to nebude.

A jak vzpomínáte na ten štafetový závod a na kolegyně Gabrielu Soukalovou, Jitku Landovou, Veroniku Vítkovou?
Pamatuji si na to, že v Soči i to čtvrté místo byl pro nás velký úspěch. Do té doby naše štafety někdy stáhli, někdy jsme ani nedojely. Někdy jsme byly i rády, že jsme vůbec dojely. (smích) Já jsem v tom závodě nepodala úplně nejlepší výkon, Jíťa se tam také trošku zadrhla, ale holky to tak stáhly, že jsme byly nakonec kousek od medaile. Bylo to takové hořké. Měly jsme radost ze čtvrtého místa, zároveň to bylo kousek… Doteď si ale pamatuji paní Soukalovou, která tam stála vedle nás a říkala: „Nebojte. Oni vám ty medaile jednou pošlou poštou.“ A už snad došlo na její slova. Jsou to pro mě velmi milé vzpomínky.

Šéftrenér biatlonové reprezentace Ondřej Rybář.
Davidová jezdila se špičkou. To nám dodává trošku klidu, říká trenér Rybář

Může se něco podobného podařit i v Pekingu?
Šance je vždycky. Zvláště ve štafetách. Ty jsou tak nevyzpytatelné, že když to sedne všem a všichni udělají, co mají a jak to běžně dělají v tréninku, není to až tak nereálné.

A předpokládám, že další olympijská účast je i váš cíl pro tuto sezonu?
Samozřejmě. To je určitě motivace pro každého sportovce. Kdyby nás nelákala účast na olympiádě, tak ten sport asi ani neděláme. Důležité ale pro mě je dostat se tam i v nějaké sportovní formě. Aby měl člověk aspoň šanci o něco bojovat, ne tam jet jen tak.