Sportovní centrum Aikido Dojo Planá bylo dějištěm přípravy borců SKP Planá na Mistrovství světa ISKA v kicboxu, které se konalo v Olomouci. S trenérem a úspěšným borcem Ladislavem Hudlerem jsme si povídali o přípravě na šampionát, o něm samotném a o plánech do budoucna.

Kdy a jakým způsobem jste se k tomuto sportu dostal? Pracoval jsem spolu s Josefem Tarantem v Mariánských Lázní a on mě jednou řekl, přijď si zaboxovat, tak jsem šel a už u toho zůstal. Bylo to zhruba před šesti roky.

Mistrovství světa je už samozřejmě turnaj na nejvyšší úrovni. Jak se na něj bojovník z plánského klubu kvalifikuje? Tam se musíte probojovat na základě úspěchů na republikovém šampionátu, jinak nemáte šanci. Vždy první dva z republiky ve váhové kategorii mají zajištěnou účast.

Co obnáší příprava na takéto velké turnaje, jako jsou republikový, evropský či dokonce světový šampionát? Ta optimální příprava by měla být tři měsíce, kdy šestkrát v týdnu je dvoufázový trénink. Dopoledne se běhá, odpoledne boxuje.

Dvoufázové tréninky? Předpokládám, že všichni pracujete. To si berete volno? Musíme to vždy nějak vyřešit. Většinou se dopolední fyzička dělá tak, že kluci do zaměstnání místo cestování autem běhají. Světový šampionát má samozřejmě zvuk a jakýkoliv úspěch je o to cennější.

S jakým cílem jste do Olomouce jeli? Člověk si vždy jede pro nějakou tu medaili. Když by byla ta základní, bronzová, tak už je to ohromný úspěch. My jsme tady oddíl z malý vesničky, svět je jinej. Jedete tam s tím, aby člověk tu památku na zeď měl.

Jaká byla příprava na šampionát, pravděpodobně dobrá? Bohužel, nebyla optimální. Týden před šampionátem jsem dostal chřipku. Pepík Tarant na tom nebyl také zrovna extra dobře.

To jste ještě zaznamenali vynikající úspěch? Tak dalo by se to takhle říct. Přes všechny problémy jsme se ještě probojovali hodně vysoko. Mne ale osobně mrzí, že já jsem ani ten finálový zápas nemohl absolvovat. Díky té viroze jsem do finále ani nenastoupil. Nebylo mě dobře, takže o zlato jsem ze zdravotních důvodů nemohl boxovat.

Považujete stříbro ze světa ve své kariéře za největší úspěch? Určitě ano.

Zatím to vypadá na takový rodinný oddíl. Plánujete nějaké rozšíření členské základny, zvláště po tomto úspěchu? Rádi bychom, jsem ovšem dost skeptický. Občas se u nás nějací mladící objeví, ale oni dnes nechtějí pracovat. Myslí si, že když si vezmou na ruce boxerky, tak už jsou z nich boxeři. Opak je ale pravdou. Žádný z nich nemá větší výdrž. Pokud by ten kluk třeba vytrvall rok, tak se pak můžeme o něčem bavit.

Co vás čeká v nejbližší době? Za měsíc já a Josef Tarant pojedeme na Mezinárodní mistrovství Bavorska.