Loni během prvního lockdownu se táta rozešel se svou dlouholetou přítelkyní,“ začíná vyprávět 36letá účetní Monika. Ona i její sestra měly tehdy plné hlavy uzavřených škol a školek, ladily svůj home office s distanční výukou a péčí o děti, a ani si nevšimly, že se s tátou něco děje.

„Když za ním sestra při prvním uvolnění zákazů přijela, byl v hrozném stavu. Ležel v posteli, koukal na televizi, všude nepořádek… Podle nás se ani nemyl,“ pokračuje máma dvou malých kluků. Za těch pár týdnů její táta tak sešel, že se spolu se sestrou rozhodla nenechat ho doma samotného.

V rámci následného ozdravného pobytu u ní doma pak Moniku napadlo zřídit osmašedesátiletému tátovi profil na internetové seznamce. Zájemkyně se začaly ozývat takřka okamžitě.

„Táta úplně ožil, říkal mi, že ani nestíhá koukat na televizi – a to je co říct, protože jinak kouká snad na všechny sporty. Nevěřila jsem, jak ty seznamky v jeho věkové kategorii frčí,“ směje se mladší z jeho dcer.

Pánové potřebují čas

„Dámy po šedesátce jsou většinou stále aktivní, chtějí sportovat, mají koníčky… U pánů je to různé, někteří jsou také aktivní, ale velká část z nich chce mít svůj klid a seznamovat se netouží. Žena má i ve vyšším věku větší potřebu mít partnera, kterému se může svěřovat a trávit s ním čas. Muž si tyto sociální potřeby často uspokojí posezením a popovídáním s kamarády.

Proto, když pořádáme seznamovací večer pro seniory, se vždy jako první naplní počet žen,“ popisuje Jakub Žwak, který se svou ženou vede agenturu Seznamovací večery Žwakovi. Svým klientům nabízí setkat se tváří v tvář, prohodit spolu pár slov a teprve potom se rozhodnout, s kým zůstanou v kontaktu.

Ani Moničin táta netoužil po nekonečném chatování a s ženami, které mu byly sympatické, si domluvil schůzku. „Prošli se, popovídali si, rovnou si řekli, jestli se chtějí vidět i příště. Říkal, že mu ani nevadí, když ho odmítnou. Aspoň si popovídal. Akorát ho trápilo, že už si nepamatoval, o čem si s kterou psal a co už jí vyprávěl,“ směje se jeho dcera.

Seznámení na procházce

Osmašedesátiletý Moničin otec si vytvořil jakousi vlastní verzi speed datingu – bez dlouhého chatování a seznamování si rovnou domlouvá schůzku a po ní už má jasno. Pokud mezi nimi něco je, předají si kontakty a poznávají se blíž. Pokud ne, není proč ztrácet čas. Zajít si rovnou na skutečný speed dating, kde by během krátké chvíle prohodil pár vět hned s několika ženami, chce ale víc odvahy.

Žwakovi proto vedle speed datingu začali pro své klienty organizovat i seznamovací procházky – vyhlásí termín a věkovou kategorii, čekají na naplnění počtu mužů i žen, a pak se celá skupina sejde ve smluvený čas pod vedením moderátorů.

„Na procházky se například hlásí lidé, kterým seznamování v restauraci přijde příliš formální. Seznámení formou procházky je daleko volnější,“ popisuje Žwak. Věkové kategorie pro procházky jsou čtyři: do 35 let, 35–45, 45–55 a 55+. „Naplnily se nám všechny, i když u té nejstarší byla naposledy skupina malá. Měli jsme sedm lidí, ale jim to vůbec nevadilo, krásně si popovídali,“ říká organizátor seznamovacích akcí.

Výhodou jejich speed datingu i procházek je, že jsou placené. Zní to možná divně, ale malé vysvětlení: za seznamovací procházku zaplatíte 450 Kč. Není to částka, která vás zruinuje, ale spolehlivě zajistí, že na akci dorazí jen ti, kteří stojí o seznámení a hledají vážnou známost. Navíc o tom, kdo dostane váš kontakt, rozhodujete jen vy sami.

Na konci vycházky každý do svého formuláře zaškrtne, s kým si chce vyměnit kontakt, ten papír odevzdá moderátorům, takže nikdo jiný se jeho volbu nedozví. Pokud jsou sympatie vzájemné, dostanou na sebe zájemci kontakt – e-mail. Účastníci procházky přitom o sobě nic dopředu nevědí, to by mohlo zkreslit celkový dojem.

Když pleš nevadí

Tak nějak se nabízí, jestli ve zralejším věku nejsou lidé od různých předsudků už osvobození. Nehledají partnera k založení rodiny a pravděpodobně nebudou ani tak nároční, co se fyzické stránky týče. „Vzhled partnera pro nás bude stále důležitý, ale zajisté bude jiný, než když nám bylo dvacet,“ vysvětluje psychoterapeutka Pavlína Rasochová a pokračuje:

Glanc je ryze český lifestylový časopis zaměřený na všechny oblasti života, které zajímají moderní, inteligentní a náročnou ženu, ať už je to krása, móda, bydlení, cestování, nebo vztahy. Úzce spolupracuje se slavnými a úspěšnými osobnostmi, přináší možnost nahlédnout do jejich soukromí a poznat jejich názory. Glanc dovoluje čtenářkám vstoupit do světa úspěchu, snů, emocí a splněných přání.

„Naše vnímání krásy se proměňuje, přichází smíření s během času, pohled na partnera z povrchního hodnocení exteriéru je otevřen hlubšímu vnitřnímu pohledu, který umožňuje jednotlivě vnímané fragmenty spojit v celistvý dokonalý obraz.“

Samozřejmě je takové uvědomění hodně individuální, takže zatímco někdo snadno pochopí, že ve věkové kategorii 55+ bude jen těžko hledat muže s hustou hřívou vlasů po lopatky, pro někoho to zůstane nerozlousknutelným oříškem. Spíš než na věku to ale závisí na životních zkušenostech a umění poučit se z nich.

„Preference na výběr partnera se mění na základě našich zkušeností, porozumění naší pozici a roli, se kterou jsme se identifikovali v prožívaném vztahu. Jaké poznání o sobě si ze vztahu odnášíme, jak prožíváme emoce, jak ve vztahu komunikujeme, jak si dokážeme říct o své potřeby, jak umíme přijímat a dávat lásku,“ doplňuje specialistka na vztahy, úzkosti a traumata, která své služby nabízí i prostřednictvím platformy Hedepy.

U Moničina táty se ale objevilo nové kritérium – zdravotní stav. Ten a hlasité chrápání vedly ke konci jednoho celkem nadějného vztahu. Jenže doufat, že se to změní nebo že to přestane vadit, je v tomhle věku opravdu beznadějné. Holt není čas ztrácet čas.

Nebožtíci přejí lásce?

Na proces výběru partnerů má v pokročilejším věku velký vliv i to, jak skončil předchozí vztah. Kromě rozvodů a rozchodů, které po desítkách společně prožitých let mohou skutečně bolet, už je v kategorii 55 a výš větší poměr lidí ovdovělých. Právě ti, kdo svého životního druha pohřbili, jsou nejčastěji těmi, kdo už nemají zájem nový vztah navázat.

„Pár spolu vybudoval rodinu, přibyla vnoučata, možná i pravnoučata. Rodina, pokud žijí blízko, se ještě více spojí, projevují si podporu, pomáhají si, společně prožívají ztrátu a rodinný život brzy dál začne proudit a skrze děti se vrátí radost a spokojenost do celé rodiny. Ovdovělý partner nemá většinou potřebu hledat nového partnera, necítí se osamělý, obklopen svojí rodinou je stále v kontaktu se životem,“ popisuje Pavlína Rasochová.

U lidí, kteří o partnera přišli předčasně, je situace jiná, ale ve výsledku vztahům stejně nenakloněná. Ztráta milovaného člověka v příliš nízkém věku může vést k tomu, že se z něj stane modla a nedosažitelný vzor a každý nový partner je jen náhradníkem. S realitou to přitom nemusí mít nic společného. „Moje babička ovdověla v 53 letech. Co si pamatuju, s dědou se věčně hádali a o babičce se šuškalo, že měla i pár podezřele vřelých kamarádů.

Jakmile děda umřel, věčně jsme poslouchali, jak úžasný byl, co on by nikdy neudělal a jak ho milovala. A vážně se třicet let na žádného chlapa ani nepodívala,“ vzpomíná na takový případ čtyřicetiletá Irena.

Zatímco u babičky to vnímala jako vtipný paradox, o pár let později ji neochota jít dál připravila malé peklo. „Naši oslavili oba padesátiny, začali cestovat, prošli si bok po boku rakovinou a já si myslela, že jsou už nerozdělitelní. Jenže najednou si táta zabalil kufry a podal žádost o rozvod. Rovnou se nastěhoval k nové přítelkyni a řekl mi, že z mámy se stala protivná stará bába a že on si nemyslí, že patří do starého železa, a chce si ještě něco užít,“ popisuje Irena.

Ta se tou dobou vracela z rodičovské do zaměstnání. Říká to nerada, ale maminka jí tím zůstala doslova na krku – vyžadovala pravidelný kontakt, neustále rozebírala otcův odchod, vadilo jí, že se s ním Irena vídá.

„Bylo to nepříjemné, protože se mnou rozebírala jejich sexuální život, různé kostlivce ve skříni, chtěla se mnou chodit do kina, na večeře, do divadla… Jenže já bych tak strašně ráda šla ven spíš se svým manželem a mamku nechala hlídat děti! Přišla jsem si jako totální sobec,“ přiznává marketingová manažerka. Najít matce nového partnera by vyřešilo mnohé, ale ona sama měla neprůstřelný argument: „V mém věku se to už nehodí!“

Kdo se směje naposledy…

Podle Pavly Rasochové je ale právě toto pouhou výmluvou a věk, kdy se už nehodí nikoho hledat, neexistuje. „V padesáti dnes máme před sebou ještě třeba 25 let života, který může být velmi aktivní, naplněný, můžeme až nyní poznat lásku svého života, zažívat blízkost, sdílení, souznění, intimitu, může to být ta nejlepší část našeho života.“

Pokud se děti dostanou do situace, kdy mají rodičům nahrazovat partnera, není to správné a je dobré si jasně vymezit hranice. Opuštěný rodič si samozřejmě podporu zaslouží, ale jakmile se v problémech zacyklí, měl by zajít za psychoterapeutem a své problémy řešit s ním.

„Překvapivě se může stát, že partner, který na začátku byl v roli oběti, snažil se udržet vztah za každou cenu, dospěl k vítězství. Smířil se s koncem, osvobodil sám sebe, dovolil si otevřít se novému životu, vrátil se ke koníčkům, na které s ohledem na partnera neměl čas. To, čeho se nejvíce bál, se stalo pro něho požehnáním,“ dodává odvahu opuštěným manželkám a manželům psycholožka.

Jakmile si pak udělají jasno a konec předchozího vztahu zpracují a uzavřou, jsou seznamky a seznamovací akce ideální příležitostí potkat někoho jiného než kolegy a staré známé. „To, že si single rodiče často dělají z dětí ‚náhradního partnera‘, je velký problém. Nejenže to není ‚zdravé‘, ale často tím mohou narušit fungující rodinu svému synovi nebo dceři.

Tady je potřeba, aby to děti včas rozpoznaly a řekly ‚mami/tati, nezlobte se, ale mám vlastní rodinu‘. Můžou rodičům ukázat cestu, jak se seznámit, například je na takový seznamovací večer přihlásí, ale pozor, musí to být s jejich vědomím. Víc pro to udělat nemohou,“ doporučuje Jakub Žwak.