Při natáčení v Terezíně mi bylo hodně úzko, říká usměvavá hvězda Modrého kódu

Co momentálně dělá Valaška, která se téměř před dvaceti lety odstěhovala do metropole za herectvím?
Stále točím seriál Modrý kód, v září mě čeká premiéra divadelní hry Jezebel, komedie, kterou teď zkouším s divadlem NaHraně. Taky hraju už čtvrtým rokem s Vostopětkou (pražské divadlo Vosto5 – pozn. redakce) hru Společenstvo vlastníků, podle které se natočil i film. Tam už se blížíme ke sté repríze.

Mirka van Gils Slavíková z Peče celá země: Jsem vlastně šílený blázen

Ve vaší práci se snoubí film, seriál a divadlo. Co je pro vás větší srdcovka?
Film a divadlo to jsou dvě různé věci. Divadlo mě baví tím, že se to děje v tu chvíli. Může se stát cokoli a herec na to musí být připravený. Pak z toho vznikají docela zábavné věci. Musíš být duchem tady a teď. Kdežto když se něco stane u filmu, vždycky to jde přetočit, nic se neděje. Jenže mizí kouzlo okamžiku, které mi u natáčení chybí. Ta autentičnost. Když se přeřekneš, hned zazní „stop a znovu“.

Ale dyť i s tím se dá pracovat, lidi nejsou neomylní, je to jako v životě. Něco ti upadne, zakopneš, uchichtneš se tomu. Kolikrát by se natočené mohlo nechat. Taky se běžně nestává, jak je to vidět v seriálech, že ráno vstává žena z postele, dokonale učesaná, nalíčená… To je špatně. V životě to tak nefunguje. Na divadle je to zábavnější. Navíc můžeš spolupracovat s diváky, vidíš, že se baví, bereš z nich energii a dáváš jim ji zpátky. Divadlo je prostě větší adrenalin. Na druhou stranu Seriály lidi stále sledují. V pět ráno mě zastavila paní v metru, když jsem jela na natáčení a říkala: „Děkujme, že to točíte, nás to moc baví.“ To potěší.

Kde je ještě rozdíl mezi divadlem a filmem, nebo seriálem?
Třeba sestra Šárka v Modrém kódu nemá jasný vývoj, protože psaní tohoto seriálu se přizpůsobuje okolnostem, takže není dopředu patrné, kam má postava dojít. To platí zvlášť u menších rolí, u hlavních se to ctí, pokud nezasáhne vyšší moc, jako třeba korona. U filmu je to dané. Třeba v Bohémě jsem měla dopředu ucelený vývoj postavy, věděla jsem, kde se pohybujeme a v jaké fázi. To je potom rozdílná práce, i s emocemi a se vším.

Vzpomněla jste Bohému, jaká to byla role?
To byla role, kterou jsem měla moc ráda. Točilo se asi před čtyřmi roky, byl to seriál o českých hercích za první republiky. Hrála jsem tam Annu Letenskou, kterou popravili v koncentračním táboře, protože její manžel byl v odboji. Za prvé to byla postava, která doopravdy žila a byla výjimečná osudem. A zajímavé pro mě ještě bylo, že jsem si kvůli roli nechávala růst vlasy, aby mě pak ostříhali dohola. Aby to vypadalo věrně. Byla to moc hezká práce, byla jsem za ni ráda a jsem na ni hrdá.

Tereza Dočkalová: Když si ze sebe člověk vystřelí, jako by si dal panáka

Byla to nejtěžší vaše role?
Emočně nejnáročnější. Já jsem kvůli tomu studovala život Anny Letenské. Když jsme jeli točit do Terezína, bylo mi hodně úzko. Když vás popravují pro film na tom místě a ležíte na podlaze, kde před vámi leželo mnoho jiných a ze skutečných důvodů, ne že to jen hráli, tak to bylo pro mě hodně bolavé.

A co obtížnost dalších rolí?
V divadle je to Společenství vlastníků, kde hraju předsedkyni. To je zase role těžká proto, že musím utáhnout hodinu a půl představení a musím být pořád ve střehu. V Modrém kódu, protože nehraju doktorku a nemusím si pamatovat složité výrazy, to není náročné na texty. Ale zase je to náročné na čas. Točíme v bývalé továrně v Malešicích v Hostivaři. A opravdu říkám, že jedu do továrny, protože se začíná brzo ráno a končí se večer.

Jaká je vaše vzpomínka na film Prachy dělaj člověka?
Srandovní setkání s úžasnými lidmi. Byla tam ta skvadra Suchánek, Hanák, Vetchý. Michal je vtipný člověk, sedli jsme si humorem, doteď když se potkáme, rádi se vidíme. Byla to fajn doba, točilo se na Srí Lance. Na jednu stranu to bylo skvělé, ale bylo to těsně po tsunami. Přišlo mi to takové nepatřičné, že my tam točíme film a lidi tam žijí v chatrčích. Na druhou stranu jim to přinášelo peníze. Byla to zajímavá zkušenost.

Herečka Michaela Kuklová po vážné nemoci: Těším se na každý nový den

Jak jste si zvykala na Prahu?
Zvykám si pořád. I když jsem tam už devatenáct let. Furt objevuju nové části. Na Vsetíně je to prostě menší. Já jsem maloměšťák, chtěla bych žít na malém městě, nebo vesnici. Chybí mi to. Chybí mi, že tady jdeš po ulici, nebo náměstí a potkáš kamarády a lidi, které znáš. Zastavíš a pokecáš s nimi. Ale tím nechci říct, že jsem v Praze nešťastná. Prahu mi dost proměnili kluci (děti František a Eduard – pozn. redakce), tím, že oni jsou tam doma a mají tam kamarády. Ale jsem ráda, že jezdí rádi k rodičům na vesnici.

Jak často sem jezdíte vy?
Maličko. Jezdíme společně na Vánoce, velké prázdniny a na víkend, když se podaří. Bývali jsme tu často, ale zhoršilo se to tím, jak kluci začali chodit do školy. Navíc často točím a hraju i o víkendu, moc neznám klasický režim týdne, pět dnů práce, dva dny víkend. Poznám, že je víkend jen podle toho, že kluci ráno spí dýl. Pořád jezdím na Valašsko, a když sem jedu, tak moc ráda. Teď jsem se přiblížila tak na půl cesty, ale pořád se cítím doma tady, na Valašsku.

Co máte na Valašsku nejraději?
Krajina je hodně srdcová. A mám to tu spojené s lidmi. I když kamarádů už mi tu moc nezbylo. Ale zase ti, kteří tu jsou, stojí za to! A jsem moc šťastná, když slyším někoho mluvit po našem, což já už jsem dost zapomněla, bohužel. I když v Praze na mě všichni rychle poznají, že jsem „z tadyma“. Kluci mluví takovým mixem.

Jana Plodková: Nepamatuji si, kdy jsem hrála kladnou postavu

Vždycky jste chtěla dělat herectví?
Ne! Nevím? Ne? (smích). Nenarodila jsem se s tím, že jsem chtěla hrát princezny. Chtěla jsem studovat farmacii, tam mě nevzali. Pak jsem začala chodit do dramaťáků i při obchodní akademii ve Valašském Meziříčí a začalo mě to bavit. Pochopila jsem, že herectví jde dělat i po obchodce. Po akademii jsem byla půl roku ve Zlíně na herecké vyšší odborné škole a pak jsem šla na DAMU do Prahy.

Kluci se vydají po vašich stopách?
Frantu baví všechno okolo, tvrdí, že bude režisér. Baví ho i produkční věci. Eda vždycky říká, že nechce, ale jakmile se dostane ke slovu a vidí, že se lidi smějí, tak je k nezastavení. U něho se bojím víc, že se z toho něco vyloupne (smích).