Útok začal za jasné noci předstíraným výpadem proti Strahovské bráně, která stála na Pohořelci a zbořena byla v letech 1888 a 1889. Současně vnikl od východu do pražských ulic velitel francouzských vojsk Mořic Saský, a to Novou branou, zvanou také Horská nebo brána svatého Ambrože. Nacházela se v místech kolejiště dnešního Masarykova nádraží. Sestávala ze dvou věží a byla zbořena spolu s městskými hradbami v roce 1875.
Jedinou dochovanou branou, která tehdejší vpád do Prahy pamatuje, je Písecká brána nazývaná také Bruská nebo Karlova, jež tvoří součást fortifikačního systému z 18. století zvaného Mariánské hradby a stojí mezi dnešní stanicí metra Hradčanská a letohrádkem královny Anny. Tudy vnikli do města od severu Sasové, jimž se podařilo ztéci hradby a začali obsazovat Malou Stranu. Vojenský velitel Prahy Hermann hrabě Ogilvy se pak ještě to ráno vzdal na Malé Straně Mořici Saskému.
play_fill
Zbýval Vyšehrad, pevnost, která chránila Prahu z jižní strany. Avšak vzdal se bez jediného výstřelu, protože Ogilvy nařídil tamní posádce, aby složila zbraně. Praha tak byla okupována, ale vyhnula se ostřelování. To ovšem nemělo platit navěky. O 15 let později, v roce 1757, přitáhli během sedmileté války k městu sami Prusové a tentokrát je zasypali více než 50 tisíci kulí. Některé z projektilů zůstaly na památku zazděny ve zdi kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého.
Hned od počátku zmíněné okupace Vyšehradu začali francouzští ženijní inženýři vylepšovat obranné bastiony a připravovali i zaplavení novoměstského příkopu Botičem.
play_fill
Novou barokní podobu v té době už mělo i novoměstské opevnění. Podél původní hradby vznikla z vnější strany nová vyšší eskarpa, tedy stěna zemního valu obrácená k nepříteli.
Pohyb uvnitř této dvojité hradby umožňovaly kasematy, čili vnitřní chodby, jejichž podobu lze dodnes vidět na Vyšehradě. V novoměstských hradbách jim Praha vděčí za jednu legendární historickou zajímavost, jež se nacházela v místech dnešního úpatí Nuselského mostu.
Kvůli stavbě nájezdů na most byly na Karlově v roce 1971 strženy novorenesanční budovy České dětské nemocnice. A tehdy vzal za své i jeden mimořádný prostor, na nějž se v Praze dodnes vzpomíná. Říkalo se mu hotel Díra a šlo o prostor právě v bývalých kasematech novoměstských hradeb. Přespávali v něm tehdejší lidé bez domova a vandráci. Tento "hotel pro chudé" měl původně klenutý vchod, ale protože se z hradeb často sypal odpad a zavážka, byl tento vstup téměř celý zavalený, takže kdo chtěl dovnitř, musel lézt po břiše.
play_fill
O výstavbě mostu nad nuselským údolím se mimochodem uvažovalo již počátkem 20. století a při soutěži vypsané roku 1927 bylo podáno dokonce 28 návrhů. Nakonec se ale – jako Gottwaldův – začal stavět až koncem 60. let. V listopadu 1970 ho na zkoušku zatížilo 66 tanků z rakovnického pluku, dokončen byl v roce 1973.
Proslul jako most sebevrahů, protože mezi jeho mostovkou a dnem nuselského údolí je propast hluboká 42,5 metru. Původní zábradlí na mostu mělo výšku jen metr, takže pro člověka rozhodnutého skoncovat se životem nepředstavovalo žádnou překážku.
Úplný počet obětí se nedá určit, určitě se však počítá v řádu nejméně stovek, zhruba mezi 250 a 350 lidmi. V roce 2011 se v parku Folimanka pod mostem objevila na paměť nešťastných sebevrahů lampa, kterou vytvořil Kryštof Kintěra. Na rozdíl od jiných nesvítí dolů na zem, ale vzhůru k nebi.
play_fill
Vraťme se zpět do roku 1741, kdy Vyšehrad opanovali Francouzi. Zůstala po nich vzpomínka v jednom z nejděsivějších pražských strašidel, rdousícího francouzského majora. Vypráví se, že to je duch důstojníka, který jako první vstoupil na půdu Vyšehradu a jako první na ní padl. Strašidlo se zjevovalo opakovaně a rdousilo vždy vojáky. Kulky jím prolétaly jako mlhou.
Hrůzných zjevení se však prý na Vyšehradě v nočních hodinách objevuje mnohem víc. Pod klenbami vyšehradských kasemat prý poletuje ohnivý muž, tenounký jako papír, tak, že ho někdy vítr vynese větrákem až vysoko nad hradby. Ohnivý muž pak zasyčí a rozpadne se v chomáč jisker. A za Cihelnou branou prý lidé potkávali černého psa s ohnivým řetězem na krku: je to pes, který hlídá bájný Libušin poklad. U strašidelných psů ještě chvíli zůstaneme – a nepůjde pouze o pověsti.
Vydáte-li se od stanice metra Vyšehrad kolem dněšního Kongresového centra a někdejšího Paláce kultury směrem k Vyšehradu, možná vás zaujme zajímavá novogotická stavba po vaší pravici, připomínající anglický zámeček. Tak nějak mohlo vypadat i záhadné sídlo rodu Baskervillů poznamenané dávnou kletbou o vraždícím psu, o němž vypráví snad nejznámější příběh Sherlocka Holmese. A zajímavé je, že podobný příběh je spojen i s tímto domem. Ten není ve skutečnosti zámečkem, ale vilou, kterou si koncem 19. století nechal postavit pražský purkmistr Václav Bělský a říkalo se jí Bělka.
Po purkmistrově smrti zdědil vilu jeho syn, a jeho manželka Matylda si pořídila na ochranu vily psy. Začátkem 20. století tak střežilo Bělku 11 bernardýnů. Ti se 25. ledna 1917 podhrabali a zaútočili na třináctiletého Julia Čelikovského, který šel právě kolem. Psi ho povalili a rvali z něj oblečení i s kusy masa. Než se je podařilo odehnat, zranili chlapce tak vážně, že druhý den v nemocnici bohužel svým zraněním podlehl. Matylda Bělská byla odsouzena k šestitýdennímu trestu, ale ze zdravotních důvodů trest nenastoupila. Při mimosoudním vyrovnání vyplatila rodičům nebohého chlapce odškodné 6000 korun.
Tento a mnohé dalších ponurých příběhů z historie Vyšehradu si lze přečíst na stránkách Vyšehradskej.cz. My se ale ještě podíváme pod Vyšehrad za jednou pozoruhodnou historickou náhodou.
Pamatujete si ještě jméno vojenského velitele Prahy, který velel obraně města při francouzsko-saském vpádu? Jmenoval se Hermann hrabě Ogilvy.
Když začátkem 90. let, po listopadové revoluci, přišly do Prahy velké mezinárodní reklamní agentury, aby tu zřídily svá zastoupení, usadila se jedna z nich právě tady pod Vyšehradem, v jedné z kubistických vil, jejichž světově ceněný soubor tu zanechal geniální architekt Josef Chochol. Jmenovala se Ogilvy & Mather.
PODCASTY A VIDEA
