Připomínali si totiž další výročí židovských transportů v lednu 1942, během nichž nacisté do koncentračního tábora v Terezíně odvlekli 2605 Plzeňanů. Válku přežilo pouze 112 z nich.

„Jsme tady proto, že se v historii našeho města stalo něco, co se stát nemělo," řekl úvodem spoluorganizátor akce a pastor Křesťanského společenství Plzeň Karel Řežábek. „Zapomenout některé věci znamená riskovat, že se stanou znovu," upozornil.

Předseda Federace židovských obcí Petr Papoušek na něj navázal. „Holokaust se bohužel opakuje. Ne v tak dokonalém technickém provedení, ale opakuje se. Rasismus čeká na to, aby se mohl projevit," tvrdil a odsoudil extremistické akce a jejich pořadatele.

Po izraelském velvyslanci J. E. Garry Korenovi, biskupu Františku Radkovském a primátoru Martinu Baxovi se před zaplněnou synagogu postavil historik Toman Brod.

Jeden z těch, kteří přežili.

Při jeho slovech se tajil dech. Obzvláště když líčil nejhrůznější zážitek z Osvětimi:

„Jednoho dne v létě čtyřiačtyřicátého roku jsme jeli, bylo nás několik chlapců, s malým vozíkem mimo tábor do dvora birkenauských krematorií pro dřevo do táborové kuchyně. Přímo ke krematoriím vedly koleje a přijel vlak pravděpodobně s maďarskými Židy. Okolo nás šel průvod asi dvaceti mladých žen, matek. Některé vedly děti za ruku, některé je nesly v náručí. Šly klidně, nevěděly, co je čeká. Pomalu mizely ve dvoře toho krematoria, těch plynových komor, odkud my jsme právě vynesli dřevo. Vedle mě stál německý kápo, vedoucí. Pravděpodobně zločinec. A tomuto zločinci tekly po tvářích slzy. Slyšel jsem, jak šeptá: 'Takové krásné ženy. Takové krásné děti.' A ony zmizely v tom dvoře, odkud pro ně nebylo návratu. Tehdy jsem si hrůzu tohoto zážitku neuvědomoval, ale teď mě někdy v noci straší. A já bych si přál, abych už nikdy podobný zážitek neměl. A přál bych to vám všem."