Matka jí uřízla ruce. I bez nich vychovala tři děti

O ruce jste přišla jako miminko. Co se tenkrát stalo?

Už po mé starší sestře Libušce měla maminka laktační psychózu. Nebylo to ale ještě tak silné. Když jsem se po čtyřech letech narodila já, propuklo to u ní na plné obrátky a už se to nedalo zachránit. Jezdil za ní lékař ze Kdyně, ale náš tatínek, který měl maminku moc rád a který viděl, že trpí, že má velké bolesti, si nechal od ženských poradit obrácenou léčbu, než radil právě lékař. Ten se tehdy naštval a přestal k nám jezdit. Netrvalo dlouho a u maminky se to zvrtlo v naprosté šílenství. Právě v tom záchvatu přišla odněkud zvenku domů. Já byla v kočárku, bylo mi půl roku, čtyřletá Libuška pobíhala kolem. Starší bratr byl v měšťance. Maminka vzala kuchyňský nůž a uřízla mi obě ruce v zápěstí. Pořezala i sebe a také Libušku. Té uřízla jednu ruku do poloviny, druhou skoro celou. Pak šla k sousedům. Ti okamžitě poslali pro lékaře do Kdyně. Než přijel, zachránilo nás, že muž z vesnice, který byl u Červeného kříže, nám obvázal zápěstí, takže jsme nevykrvácely. Lékaře přivezl jediný vůz taxi, který byl v roce 1932 ve Kdyni. V nemocnici nás dali dohromady. Mně už ale ruce zachránit nemohli, to víte, byla jsem miminko. Libušce zachránili pravou ruku, ale nemohla ji sevřít pěst. Zachránili jí i levou, kterou neměla tak pořezanou, s tou pak vše dělala. Dokonce byla později vyhlášená perníkářka.

Byly to tenkrát pro rodinu těžké časy. Tatínek byl bez práce. Byl stavební tesař a tehdy se nestavělo, byla krize. Maminka mívala obchod se smíšeným zbožím. A lidé dobráci, když viděli, že jí to nemyslí, si brali zboží a neplatili. Takže když ji odvezli do Dobřan, měla na malém obchůdku 40 tisíc korun dluh. K tomu ještě ten malér s námi, muselo to být pro tátu hrozné.

Odpustily jste se sestrou mamince?

Sestra na ni nevzpomínala špatně, říkala, že dokud byla zdravá, byla bezvadná. Vypěstovala v nás lásku k ní. Ona za to nemohla, nemůžu jí to vyčítat, když nevěděla, co dělá.

Jak to s maminkou dopadlo?

Říkal tatínek, že pak měla ještě jasné chvilky, ale již jen záblesky. Asi dva roky poté zemřela v Dobřanech, takže já si ji vůbec nepamatuji.

Jaký byl váš další osud po návratu z nemocnice?

Nebýt hodných lidí, tak jsme to nezvládli. Tatínek nás měl chvíli doma, ale neměl práci, neměl peníze. Doma nás pak měl děda. Libuška mi vyprávěla, že jsme museli tenkrát chodit na obědy po tzv. střídě. To bylo, když rodiče nemohli děti uživit, tak jedly různě u sedláků. Ve Kdyni byl tehdy nějaký pan Hubený, který popsal naši rodinnou situaci do novin. A pak si pro nás přijeli z Jedličkova ústavu v Praze. To mi bylo dva a půl roku. Byla jsem tam pak šestnáct roků, s Libuškou jsme tam vyrůstaly, chodily do školy…

Co vše jste se tam naučila zvládnout bez rukou?

My jsme tam měli skvělé kantory. A právě v první a druhé třídě jsme měli paní ředitelku Novotnou, která mě naučila všechno. Psát, šít, prát prádélko. Sehnala mi kvůli tomu i malou valchu (smích). Byla úžasná, protože měla tu trpělivost, a i když jsem u toho brečela a nechtěla jsem, tak mě k tomu přiměla. Třeba když jsme prvně šili, tak já jsem nechtěla, že nemohu. To jsme vyšívali polštáře vlnou, větší jehlou. A ona řekla, že prostě musím. A tak jsem to zvládla, přišla jsem na to, jak to udělat. Pomohla jsem si kolenem, kterým jsem si to přidržovala.

Vojenský zběh vraždil U Kadrnožky, je tomu přesně 40 let

Co jste se přes veškerou snahu naučit nemohla?

Já jsem vždy měla až umělecké sklony. Pořád jsem chtěla hrát na klavír, ale to prostě nešlo, na to musíte mít prsty. Nemohla jsme háčkovat, plést. To fyzicky nejde, kdybyste se postavil na hlavu.

Oblékání, vaření a podobně, to jste ale zvládala…

To samozřejmě. Někdy jsem si ale pomohla pomůckami. Měla jsem třeba speciální škrabku na brambory, která se upevňovala na stůl. A když jsme si daly s holkami závody v loupání brambor, byla jsem rychlejší než ony. I autem jsem jezdila bez nejmenších problémů.

V tzv. Jedličkárně jste strávila celé dětství. Bylo pro vás lepší, že jste byla mezi dětmi, které měly také nějaký handicap?

Bylo to lepší. My jsme postižení vůbec nevnímali, pro nás to bylo naprosto samozřejmé. A když někdo potřeboval pomoc, tak se mu prostě pomohlo, protože to bylo nutné. My jsme si všichni připadali jako zdraví, i když někteří byli těžce postižení. Dnes jsou v Jedličkárně ale ještě mnohem hůře postižení, než jsme byli my. Já zažila za šestnáct let jen asi čtyři vozíčkáře, dnes je jich tam většina.

Když jsme tam dělali zkoušky do první třídy, tak u nás zjišťovali IQ, a kdo ho měl nizoučké, tak musel do ústavu Vincentinum, tam byly děti postižené tělesně i duševně. My jsme v Jedličkárně měli normální školu, úroveň se snížit nedala. To, že dnes udělali inkluzi, je ohromná hloupost.

Vy jste prožila velmi složitý život. Právě v Jedličkárně jste poznala i svého prvního manžela…

Ano, on byl po obrně, měl nohu ochrnutou, ale jinak byl fyzicky zdravý, dělal truhlařinu. Ale Zdeněk se nepovedl, on pil. Měli jsme spolu tři děti, bylo to s ním ale velice složité. Já jsem tehdy kolikrát neměla ani na jídlo pro děti. Když jsem byla na dně, půjčovala mi hodná paní trafikantka, nevím, jak bych si bez ní poradila. Manžel šel z práce rovnou do hospody a přišel také bez výplaty. Tehdy nebyla ani mateřská, takže jsem neměla žádné peníze. Sháněla jsem proto práci, ale nikde mě nechtěli kvůli mému postižení. Nakonec mi poradili Svaz invalidů a tam mi pomohli, našla jsem práci v Drutěvě – Družstvu tělesně vadných. Dělala jsem kartonáž, kromě toho jsme vyráběli třeba pouzdra na kružítka. Napřed jsem dělala doma, pak jsem šla na dílnu. Protože jsem studovala gymnázium, nabídli mi potom práci mzdové účetní. Naučila jsem se tam dokonce psát na stroji, díky speciálním „hejblátkům“. Jenže v Praze jsem nakonec nemohla zůstat. Soužití se Zdeňkem bylo náročné, s nervy jsem byla úplně hotová. Musel pro mě přijet starší bratr, který mě odvezl sem na Domažlicko, jinak by to zle dopadlo. Zdeněk nakonec špatně skončil, žil jako bezdomovec a na alimentech mi za celou dobu zaplatil jen 300 korun, a to v době, kdy byl na Pankráci. Nakonec si vzal život.

Můj druhý muž Olda byl velmi vážně nemocný, ubývalo mu svalstvo a nakonec mu odešlo srdce. Třetího muže Mílu už jsem poznala jako starší, tady v Koutě, to už byly děti z domova. I ten už mi zemřel, dostal rakovinu.

Manžel pil, o tři malé děti jste se musela postarat sama, navíc bez rukou. Jak moc to bylo těžké?

Byla to fuška, to neříkám, že ne. Když jsme bydleli v Praze u Národního divadla a šli třeba jen na písek, tak než jsem děti oblékla a zapnula jim košilky na knoflíky, byla jsem zpocená já i ony. Nebylo to lehké, ale o děti jsem se postarala. Pomohlo mi, že byly hodné.

O dvě z dětí jste ale již přišla…

Dcera zahynula před 22 lety s manželem při nehodě, syn Pavel mi zemřel předloni. Žije už jen syn Zdeněk. Zrovna nedávno mi říkal, že naše rodina má opravdu smůlu, neboť sám přišel při pracovním úrazu o ruku.

Nový systém kompenzací pro podnikatele. Pro obce je to kudla do zad

Vraťme se ke Svazu invalidů. Tomu jste zůstala věrná i po příchodu na Domažlicko.

Svaz invalidů byl skvělý. Oni mi pomohli, tak jsem jim to chtěla vrátit. Působila jsem tam roky, byla jsem i členkou ústředního výboru. Krátce před převratem jsem byla dokonce zvolena předsedkyní, tou jsem pak zůstala i po Listopadu 1989. To byla strašně hektická doba.

Vy jste se v ní stala dokonce poslankyní. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Byla to dvě volební období hned po převratu, byla jsem vždy v sociálně-zdravotním výboru. Vzpomínám na to příšerně.

Nechme politiku politikou. Jak se změnil přístup společnosti k invalidům od doby, kdy vy jste byla dítě, do současnosti?

Strašně moc. Je úplně jiný.

Je něco, čeho v životě litujete, když se ohlédnete zpět?

Toho prvního sňatku. Já jsem tehdy dělala gymnázium, byla jsem blázen do poezie, účastnila jsem se soutěží a dokonce jsem jich několik vyhrála. V ústavu se proto rozhodli, že mě bude jeden herec připravovat na to, abychom si udělala DAMU a pak byla zaměstnaná v rozhlase. Jenže kvůli manželství z toho nic nevyšlo. To bylo moje největší zakopnutí.

Co by vám udělalo největší radost?

Aby už mi nikdo neumřel. Abych umřela já první.