Zavražděná dívka, která již byla v takovém stupni rozkladu, že neměla obličej. To je první z více než stovky vražd, na jejichž vyšetřování se podílel Radovan Macák (53) z Tachova. Ač je vystudovaný stavební inženýr, dal před svým oborem v roce 1993 přednost policii, která tehdy hledala vysokoškolsky vzdělané lidi. Strávil u ní 26 let, z toho 16 na krajském ředitelství v Plzni, a zabýval se zejména násilnou trestnou činností. Na některé mimořádné případy ze západních Čech muž, jenž dnes velí městské policii v Tachově, pro Deník zavzpomínal.

Hned váš první případ vraždy byl zážitek pro otrlé povahy…

Byla to vražda mladé ženy u dálnice u obce Lužná na Tachovsku. Nalezena byla v červnu 2003 již ve značném stadiu rozkladu, její podoba se již vůbec nedala určit. Bohužel, je to jeden ze dvou mých pomníků. Dodnes neznáme ani její totožnost, za celou dobu nikomu nechybí. Tam se dělaly znalecké posudky a šetření na tolik různých věcí, jak jsem už nikdy nezažil. Přibíral jsem i soudní znalkyni z oboru kadeřnictví, protože ona měla zvláštní účes. Dělala se tam modelace obličeje, takže jsme spolupracovali s brněnskou univerzitou, s antropologií. My jsme se k případu opakovaně vraceli, protože se blíží doba promlčení, která je 20 let. Dávali jsme to i do německých médií, ale bohužel nic.

Jste známý tím, že po vás neobjasněné vraždy, tedy tzv. pomníčky, nezůstávaly. Máte ještě nějaký?

Druhý pomníček je ze září 2005, kdy byly nalezeny ostatky těla na střeše domu v Kaznějovské ulici v Plzni. Zjistili jsme tehdy totožnost oběti, šlo o člověka, který se pohyboval v prostředí výroby a prodeje drog. Vyšetřování v prostředí narkomanů je vždy složité. Když to řeknu s nadsázkou, rozeznávají zimu a teplo a tmu a světlo, ale konkrétní datum nejsou schopni uvést. Jak dlouho dotyčný na střeše ležel, nám pomohly upřesnit letecké snímky, které nám poskytl pán, jenž se ozval na výzvu. Dostali jsme se tehdy do situace, kdy bychom už byli schopni na někoho ukázat prstem, ale nebyl dostatek důkazů. Ale ony se někdy vraždy objasní až s odstupem let.

Z doby, kdy jsem dělal vedoucího, tedy od roku 2009 do roku 2019, mi zůstala jedna neobjasněná vražda, a to prostitutky, jejíž tělo bylo asi rok poté, co se ztratila, nalezeno na Domažlicku.

Naprostou většinu vrahů se ale podařilo vypátrat. Jaké bylo nejdelší období od zjištění vraždy po dopadení pachatele?

V roce 2004 jsme dělali vraždu Moldavce v Plzni. Od začátku jsme věděli, že to kvůli finančnímu zisku spáchal jeho krajan, který ale i s penězi zmizel v zahraničí. Bylo vedeno trestní řízení jako proti uprchlému, byl odsouzen na více než 10 let. Byl na něj mezinárodní zatykač a on pak asi po 10 letech přejel z Ruska do Moldávie, kde byl zadržen. My jsme jim posílali spis a oni potvrdili, že byl odsouzen právem a skončil ve vězení. Dnes by měl být stále za mřížemi.

Co se týče zjištění pachatele, tak nejdéle to z mých případů trvalo na Klatovsku, kde byly nalezeny v srpnu 2006 v lese u Struhadla ostatky zavražděné ženy. Zjišťování její identity bylo náročné a trvalo dlouho, neboť šlo o ženu pohřešovanou v Německu. Pak již byla poměrně rychlá cesta k pachateli. Spis jsme tehdy předávali do Německa a ani nevím, jak vše dopadlo.

Na druhou stranu, mnohem jednodušší jsou pro vás třeba tzv. domácí zabijačky a podobné případy…

U zhruba dvou třetin vražd se pachatel a oběť mezi sebou znají. Pamatuji si případ vraždy u Chodského náměstí v Plzni, kde bývalý voják zastřelil svého domácího, jenž ho chtěl vystěhovat kvůli neplacení nájmu. Byl to člověk, který měl v sobě vojenskou disciplínu, a tak se šel sám oznámit na policii. My jsme tak měli pachatele dříve, než jsme měli oběť.

Vražda je vždy smutná věc. Jsou ale případy, které určitě z hlavy jen tak nedostanete…

Jsou to vraždy dětí, smutné jsou i zbytečné vraždy seniorů kvůli dvacetikoruně. Co se týče dětí, vzpomínám si na případ ženy, kterou při činu překvapila máma a dítě pak odvezla do babyboxu, zachránit se ho ale nepodařilo. Tehdy jsem končil službu a ve tři ráno jsem měl odjet s manželkou na dovolenou do Itálie. A v sedm večer mi volali, že dítě z babyboxu má zranění způsobená jinou osobou a nemůže přežít. Jel jsem tak rovnou na letiště a z Itálie jsem pak řešil, jak to vypadá s pachatelkou.

Kromě vražd dětí, co nejotřesnějšího jste zažil?

Polití kyselinou v Plzni. To šlo o pokus vraždy, ale bylo to něco zcela mimořádného, bylo to výjimečně zákeřné. Poškozená přežila jen shodou okolností a díky své bojovnosti.

Asi největší jatka, jak se říká, byl případ Hrdličků z Tymákova. Vojtěch v roce 2012 zabil tátu a macechu v rodinném domku. Rok nato jeho bratr Jaroslav zavraždil svého soka v lásce. Oba bratři tak dnes sedí za vraždu.

Co nejhoršího může vyšetřovatel vražd zažít?

Nejhorší je přijet na dítě, ale i třeba na někoho známého či příbuzného. Měl jsem štěstí v tom, že jsem mrtvého osobně znal jen v jednom případě. Byl to spolužák ze školy. A nakonec se ukázalo, že to ani nebyla vražda, ale nešťastná náhoda.

Jednou jsem zažil, když vraždil kolega. Byl to pracovník krajského ředitelství z Plzně, který v noci zavraždil svoji ženu. Pak spáchal sebevraždu a dům zapálil. Dodnes si vybavuji, že tehdy jsem měl u stolu oboje rodiče a musel jsem jim říct: Váš syn zavraždil vaši dceru a pak spáchal sebevraždu. Ono vůbec oznamování lidem, že někdo jejich blízký byl zavražděn či třeba zahynul při nehodě, je psychicky velmi náročné.

Přibližte na závěr, jak vypadá práce na místě vraždy?

Na místo vždy jede výjezdová skupina z kraje, která vždy sestává z operativce, což je klasický kriminalista, které vídáte ve filmech běhat po okolí a shánět informace, jede tam vyšetřovatel, jenž se dnes jmenuje procesualista, to je člověk, který zodpovídá za spis a primárně zodpovídá za ohledání místa činu. To provádí technik, jehož úkolem je vyhledávat stopy. Na místě jsou vždy i okresní kriminálka, uniformovaná policie, případně psovod, potápěči a podobně.

Při této příležitosti musím dodat, že naše práce by se bez kolegů v uniformě, ať je to dopravka, obvodní oddělení, pohotovostní jednotky, zásahovka, kynologové a další, dělat nedala. Mají obrovský podíl na úspěších kriminálky.

Radovan Macák

K policii nastoupil 1. května 1993, a to přímo na tehdejší Okresní úřad vyšetřování v Tachově. Po deseti letech, 1. května 2003, přešel na vlastní žádost na odbor obecné kriminality tehdejšího Krajského ředitelství policie Západočeského kraje, kde dělal vyšetřovatele. Později vedoucího 2. oddělení a od roku 2011 vedoucího odboru obecné kriminality, a to až do odchodu do civilu, 30. dubna 2019. Dnes velí městské policii v Tachově. Na kraji mu byly přidělovány od počátku drogová problematika a zejména tzv. násilí – těžké ublížení na zdraví s následkem smrti, těžké ublížení na zdraví, znásilnění, loupeže a samozřejmě vraždy, a to na území celých západních Čech. „Přesné statistiky jsem si nevedl, ale jako vyšetřovatel jsem dělal cca tři desítky pokusů či dokonaných vražd a k tomu jsem dozoroval 80 až 90 vražd jako vedoucí,“ říká.