Herečka Klára Melíšková si užívá úspěch své poslední premiéry, Ibsenových Přízraků. Když totiž před pěti lety viděla v Dejvickém divadle inscenaci Deale’s Choice a potkala v zákulisí režiséra Jiřího Pokorného, zatoužila s ním zkoušet. Přání se jí letos splnilo.

„Paní Alvingová z Přízraků vnímá věci opravdově, nechce žít ve lži, naopak touží vymačkat všechny vředy, které se v její rodině za čtvrt století nahromadily, tlak svědomí je příliš silný,“ říká o své nové roli. O tom, jaký je rozdíl žít v pravdě, či ve lži, jsme se pak spolu vlastně bavily po celý náš rozhovor.

Nedávno v televizi vysílali poslední sérii cyklu „Detektivové od Nejsvětější Trojice“. Všimla jsem si, že vaše postava byla původní knižní předloze poměrně odlišná, sám autor Michal Sýkora totiž přiznává, že ji v dalších pokračováních přizpůsobil vašemu typu a naturelu.
To mě moc potěšilo. Jakmile prý viděl Případ pro exorcistu, už si potom v Marii Výrové představoval mě. Jak bych jednotlivé věty říkala, moje intonace, gesta, jak bych zareagovala v určitých situacích…

Připadala vám postava majorky Výrové zajímavá už před lety, po přečtení prvního dílu?
Celý detektivní příběh mi už tenkrát přišel strašně napínavý, do poslední stránky scénáře jsem nevěděla, kdo je pachatelem. Nejdřív jsem si dokonce řekla, že do textu jen tak nakouknu a že si to dočtu později, pak jsem to četla jedním dechem do tří do rána. Úplně mě pohltil. Tenkrát se ani nepočítalo s tím, že přijde další  pokračování. Charakter Marie Výrové se mi líbil od začátku – pevná žena se zásadami, která žije v pravdě, je otevřená, nebojí se konfliktů, stojí si za svým názorem. A přitom je i citlivá a empatická! Snažila jsem se ukázat, že si lidi kolem sebe „naciťuje“, a tuhle její schopnost jsem se pak snažila rozvíjet, tu její mimořádnou pozornost, kterou lidem okolo sebe věnuje..

Která z pěti sérií vám osobně přišla nejzajímavější?
Obě série s Viktorem Taušem – Modré stíny a Vodník. S Viktorem na sebe slyšíme, tím pádem můžeme jít i víc do hloubky věcí, postav, situací.

Ve zmiňované sérii i v dalších seriálech (Dabing Street, Zkáza Dejvického divadla) jste vždy hrála se svým bývalým divadelním šéfem, režisérem Miroslavem Krobotem. Je těžké hrát s kolegou, kterého tak skvěle znáte? Jakým způsobem pak herec pracuje na tom, aby netvořil podle nějaké předem vyzkoušené šablony
Pokaždé je to jiné, hrajete různé charaktery, navíc hozené do jiných situací. Pochopila jsem to hlavně na Vodníkovi – ve všech sériích jsme s Mirkem měli spolu krásné pětidesetiminutové dialogy. Připravovali jsme si je spolu v divadle, vymýšleli, co bychom v rámci jednotlivých scén mohli udělat, a já jsem si uvědomila, jak dobře se mi s ním hraje. Známe se od školy, před pětadvaceti lety mě právě on přijímal do prvního ročníku na loutkárnu. Troufám si říct, že jsme si vlastně blízcí, ani si to nemusíme nijak moc říkat. Zjistila jsem, jak se jeho herectví vybrousilo, jak je fantastické být s ním na place, v jedné situaci. V tu chvíli cítíte, jak tvoří – všechno mu vychází přímo z těla, z obrazů, které si představuje, není tam nic nevědomého, to mě strašně baví. 

Jak se změnilo Dejvické divadlo po odchodu Miroslava Krobota z šéfovské funkce?
Cítím, že teď jdeme víc do emocí a do citů, Mirek naopak chtěl, aby naše emoce a city byly hodně skryté. Přesně vycítil, kdy má odejít a nechat nás, abychom se vyvíjeli dál, předal nám, co mohl i chtěl. Umět odejít v pravý čas je velké umění… Teď jsme hráli třikrát za sebou Vraždu krále Gonzaga, dvakrát v Olomouci, jednou v Hradci, a každé představení bylo úplně jiné. Po repríze v Hradci jsem kolegům řekla, že jsem úplně cítila, jak jsme na sebe obrovsky napojeni, tak trochu jako zvířata a příroda v Avataru. Když tohle mimořádné napojení na sebe neztratíme, když budeme cítit, že jakmile jeden povolí, druhý to dotáhne, zůstaneme stále otevřeni novým impulsům a záměrům, bude mít fungování Dejvického divadla pořád smysl.

Do vašeho souboru přišlo v poslední době několik nových lidí – je komplikované fungovat a obstát v takto semknutém kolektivu? Souboru, který je v podstatě komunitou, možná až ghettem?
Ale ani ne, není to těžké. Jsme všichni už vyladěni na určitou strunu, a pokud k nám někdo chce nastoupit, musí s námi rezonovat. Lidi k nám do souboru přicházejí na zkoušku, třeba i na dvě tři inscenace. V tu chvíli poznáte, jestli do Dejvického divadla patří nebo ne.

Bylo těžké se popasovat s absolutní autenticitou u seriálu Zkáza Dejvického divadla? Všechny vaše zlozvyky a nectnosti byly extrémně hyperbolizované. Jak moc je příjemné, když člověk musí vlastnosti, za které se stydí a občas je neúspěšně i maskuje, dávat naopak na odiv?
V určitou chvíli s tím každý z nás problém měl. I já jsem v jednom momentu řekla: „Počkejte, ale já z toho budu vycházet jako mimoňská blbka!“ A Simona Babčáková mi okamžitě odpověděla: „Ale to seš, Klári!“ Tam jsem se možná trochu zasekla. Jasně, takovou barvu v sobě taky mám. A bylo období, kdy tenhle charakterový rys byl opravdu velmi markantní (smích).

Seriál si dost dobíral vaše ezoterické „spády“, inklinaci k meditacím, rodinným konstelacím. Docela mě zajímá, zda i známý člověk může absolvovat nějakou podobnou společnou terapii a skutečně se otevřít, nebát se, že ostatní jeho upřímnosti využijí a zneužijí.
Když jsem na rodinné konstelace začala chodit, nijak zvlášť známá jsem nebyla. Ale i teď, když se rozhodnu někam jít, vím proč. Nejde o ezoteriku, ale zabývání se tím, co se ve vás děje, strachy a strukturami, které vám brání v přirozeném vnímání života. Nechci mít bloky, které cítím, že mám. Tak se snažím s tím něco dělat.

Někteří lidé možná nejsou zvyklí tímhle způsobem se sebou pracovat.
Samozřejmě, dostanete se i na ezoterické cesty, prozkoumáváte je a zjišťujete, zda jsou pro vás. Je to cesta sebepoznávání i ochutnávání sama sebe, kým doopravdy jste. Tedy v momentě, kdy se zbavíte nánosů strachu, poškození od rodičů i od společnosti, ve které jste vyrůstala. Kdo jsem skutečně já – to mě zajímá. A když jdu na podobné sezení, kde je lidí víc, nemám problém se s nimi o tom bavit. Říkám si, že když oni ucítí, že se něco za ta léta pohnulo se mnou, budou to chtít taky zkusit. Kontaktují mě muži a ženy, kteří podobnou změnu u mě vnímají chtějí se sebou něco dělat.

Herectví je ale přece permanentním průnikem do sebe, celoživotním rýpáním se v sobě, ne? Snaha zbavit se strachu a poškození u vás přišla až v určitou konkrétní dobu?
Vždycky to přijde v okamžiku, kdy jste pod obrovským tlakem. U mne tím konkrétním zlomem byl můj první porod. Do té doby jsem měla všechno naprosto pod kontrolou. A u porodu dcery se najednou moje tělo začalo poprvé v životě chovat přirozeně. Mě to tak vylekalo, že jsem skončila tři čtvrtě roku na antidepresivech. Pak jsem ale cítila, že mě léky oddělují od mých pocitů, že nejsem schopna se propojit s realitou. Řekla jsem si, že na to musím jít zkrátka jinak. Měla jsem úzkosti a strachy a od té doby na tom, vlastně „na sobě“ dělám. Začalo se to propojovat s herectvím a až tehdy jsem pochopila, proč jsem možná na DAMU šla. Byť úplně v prvopočátku to byla vlastně velká náhoda.

Kdosi vám prý hodil do tašky lísteček s informací o přípravě na přijímačky. 
Právě. Takže najednou postupem času začnete vnímat synchronicity a náhody, které ovšem nebyly náhodami. Ono vás to pak nějak vede. Máte určitý pocit nebo vnímáte záměr, po čem toužíte, a život vám vše začne skládat. A buď jste tak otevřená a vnímavá, že si toho všimnete, nebo to nepoznáte a stále se držíte nějakých plánů. Spousta věcí a ukazatelů, které by pro vás mohly být důležité, vám utíká. To mě teď baví, to se mi teď právě děje. A pořád to akceleruje a každý den se mi stane něco, že si spontánně řeknu: „Ty jo, tak tohle je pecka!“ Něco zaklapne a ukáže vám to další směr, kam se vydat a jak žít.

Mluvila jste o poškození od rodičů. Souvisely tedy vaše strachy a úzkosti se zážitky z dětství?
Téměř všichni jsme oběti obětí. Zranění a poškození se řetězí. Moje strachy a úzkosti souvisely s mým nastavením, se kterým jsem přišla na tento svět, a samozřejmě i se zážitky z dětství. Ale v každém okamžiku našeho života to můžeme začít měnit.

Funguje to i obousměrně? Když si vyřešíte problém z dětství, „uzdravíte“ tak i své blízké?
Moji rodiče tomu byli otevřeni, což není úplně obvyklé. Mají svoje limity, o kterých vím, takže na ně netlačím, aby šli dál, než mohou a aktuálně chtějí. I můj bratr jde cestou sebepoznávání, tím pádem na naše máme vliv dva. Táta se tedy dlouho bránil, ale máma s námi na rodinné konstelace ráda chodila. A když dnes objevíme jakoukoli vědmu, léčitelku či poradkyni, jde to taky zkusit. Táta šel na konstelace nejprve proto, aby zjistil, co tam děláme, dozvěděl se možná i nějaké věci o sobě. Musím říct, že díky tomu se naše vztahy proměnily, mezi námi i mezi rodiči. Pro mě jde jednoznačně o pozitivní cestu.

Jaké bylo vaše dětství?
Byla jsem hodně pérovaná, nucena dodržovat disciplínu. Měli jsme velkou zahradu, museli jsme pomáhat. Příliš se u nás nediskutovalo, táta pochází ze sedlácké rodiny, kde se problémy s dětmi řešily tak, že se dalo pár facek a jelo se dál. O citech se vůbec nemluvilo, prostě se dělalo to, co bylo třeba. Cítím, že vztah rodičů k nám už byl vřelejší, než jak to sami zažili ve svých rodinách. A můj vztah k mým dětem a naše výchova s jejich tatínkem je už úplně o něčem jiném.

Takže jste tolerantnějším a hodnějším rodičem, než byli vaši?
Myslím, že to není úplně o volnosti, ale o otevřenosti a upřímnosti. U nás doma se o věcech příliš nekomunikovalo, anebo jen okleštěně – ne tak, jak bych tehdy potřebovala. Pak dochází k tomu, že dítě komunikaci podvědomě vzdá, uzavře se a všechny ústrky, křivdy a emoční bloky se začnou hromadit. Kumuluje se agrese, která pak – když je člověk starší – začne bouchat. Já už od malička věděla, že chci mít děti, a když k mým střetům s rodiči docházelo, formulovala jsem si na nich, jak by to mělo být správně, jak bych to chtěla já sama. A co rozhodně nikdy svým dětem nebudu dělat! Samozřejmě že struktury a principy, které jsem v rodině nasbírala, jsou silné, vždyť v nich žijete, dejme tomu, osmnáct let. Takže když jsem měla vlastní děti, zjistila jsem,  že některé principy opakuju stejně. Ale alespoň o nich vím a jsem schopna svým dětem říct: „Tady opakuju princip, který jsem nasbírala v dětství, a i když s tím nesouhlasím, je pro mě strašně těžký to změnit. Ale pracuju na tom a vím to!“ Důležité je dokázat si to přiznat.

Jste ale rozvedená – jak se na těchto věcech a principech dá pracovat, když vaše děti vyrůstají ve dvou rozdílných domácnostech?
Rozhodně je to pro ně těžší, jde o zásek na celý život. Ale nedalo se nic jiného dělat. Pro mě stojí otevřenost a pravda na nejvyšší pozici. A když to znamená rozbití manželství, které nefunguje, přijde mi nesmyslné udržovat je jen kvůli dětem. Samozřejmě, že během života naše děti nasbíraly zranění, nějaká jsme jim způsobili i my s bývalým manželem, ale rozvodem jsem to rozřízla. S čistým svědomím, nebylo to „jen tak“, několik let jsme se snažili náš vztah zlepšit. Ale přišla jsem na to, že to stejně nefunguje, a už jsem takhle dál žít nechtěla.

Vy ale o bývalém manželovi mluvíte v rozhovorech vlastně moc hezky.
On je skvělý. Mám ho moc ráda a jsem šťastná, že právě on je otcem mých dětí.

Jak se vlastně po čtyřicítce hledá nový partner, když je člověk navíc mediálně známý?
No, nesmíte ho hledat… (smích) Já to vlastně nějak neřeším. Občas jdou na mě splíny a obavy, že zůstanu sama, že nejsem schopna vztahu, ale někde v hloubi duše vím, že jsem. Že se jenom potřebuju „poskládat“, dopracovat k tomu, abych si nepřitahovala stejné typy partnerů. Teď mám období, kdy chodím sama se sebou a přijde mi to skvělý. Ale neříkám, že nemám propady, smutky a pocity osamění. Není to ovšem nijak tragické. Spíš adekvátní k situaci, ve které jsem.

Bojíte se státnutí? Ve Vraždě krále Gonzaga říkáte hned na začátku monolog herečky Iriny Arkadinové z Racka. Přiznám se, že jsem poměrně dlouho neprohlédla, že nejde o vaši osobní zpověď (smích)
Role Arkadinové pro mě byla zásadní. Jednak tím, jaká je, jednak jejím vztahem k synovi, přiznáním si toho, v čem žije a jaká je, že poškozuje své dítě a sebe sama. V Rackovi všichni po něčem touží, ale otevřeně si to nepřiznají, jen vše zakrývají. Nekomunikace a nepojmenovávání vede k navíc tomu, že se její syn zastřelí.

Trochu jste mi utekla z otázky… Je to tedy i vaše téma?
Zas až tak se stárnutí nebojím. Ve svých sedmačtyřiceti se cítím nejlíp, jak jsem se kdy cítila, po všech stránkách. Připadám si nejvíc žensky, a to jsem dřív vůbec neměla. Když žena začne samu sebe vnímat ne vnějškově, ale jde víc dovnitř, do sebe, do vnímání sama sebe, kam ji stárnutí a zrání vede, zjistí, že plastikami a malováním to neukočíruje. Už před pěti lety jsme s kolegyní Babčákovou říkaly, že začínáme na našem stárnutí makat. Čím dřív začnete, tím lépe to snášíte. Když vidím některé své starší kolegyně, které mají v sobě zdravého ducha a pracují na sobě, dobře jedí a cvičí, říkám si, že se to zvládnout dá.

Bylo nějaké období, kdy jste si připadala skutečně ošklivá? Prý jste před DAMU dělala modelku, ale pak jste se strašně vyjedla a s modelingovou kariérou byl konec. Jako tlustou si vás moc nedokážu představit.
No jo, jídlo bylo mojí závislostí. A každému se závislost a prázdnota projeví někde jinde. Tak strašně jsem jedla, že jsem za dva měsíce přibrala patnáct kilo. Ošklivá jsem si připadala zhruba do pětatřiceti let. Nevnímala jsem se, necítila jsem se.

To je pak asi těžké studovat herectví, pohybovat se u filmu a v divadle.
Naopak, najednou jste nucena se sebou zabývat. Mnohokrát jsem si říkala, že od divadla odejdu, že na to nemám, necítím v něm i v sobě lehkost. Vždycky jsem ale poprosila o znamení, aby mi andělé ukázali, jestli jdu správnou cestou nebo ne. A pokaždé přišel impuls, že to dělat mám.

No, mně připadá, že dokonce s každou další rolí i lépe vypadáte.
Mně to teda taky tak připadá. (smích) Neříkám, že vás nemůže nic překvapit nebo zranit, ale vždycky je šance se z toho dostat.

Herečka Klára MelíškováKlára Melíšková (47) je česká divadelní a filmová herečka. Ještě jako studentka Katedry alternativního a loutkového herectví pražské DAMU nastoupila v roce 1996 společně se svým absolventským ročníkem do Dejvického divadla, kde působí dodnes. Díky rolím ve filmech Mistři, Čtyři slunce a Já, Olga Hepnarová je trojnásobnou držitelkou Českého lva za nejlepší výkon ve vedlejší ženské roli. Výrazné role ztvárnila i v televizních seriálech Terapie, Dabing Street, Trapný padesátky, Zkáza Dejvického divadla či Detektivové od Nejsvětější Trojice. S bývalým manželem, hercem a režisérem Lukášem Hlavicou, má dceru a syna.