Mučení a smrt. Někteří předáci stavovského povstání měli být zaživa rozčtvrceni

Od počátku 17. století se v celé střední Evropě nezadržitelně prohluboval rozpor mezi katolicismem a protestantismem, jakkoli jeho vyhraněnost nebyla ze začátku patrná – trvalo několik desítek let, než se všechny rozličné přístupy k náboženství, k církvi a k provádění náboženských obřadů zformovaly jen do dvou táborů.

V roce 1608 se sjednotila německá protestantská knížata pod vedením kalvínské Falce a vytvořila Protestantskou unii. O rok později zformovala německá katolická knížata v odpovědi na tento krok Katolickou ligu.

Povstání je poraženo

Plamen války mezi oběma znepřátelenými uskupeními pak zažehlo protihabsburské povstání českých stavů, které začalo 23. května 1618 druhou pražskou defenestrací. Zatímco Evropa se ponořila do hlubokého mocensko-náboženského konfliktu na dlouhých třicet let, naděje českých stavů vyhasly po pouhých dvou letech v neděli 8. listopadu 1620 na Bílé hoře, kde jejich armádu porazila ve dvouhodinové bitvě spojená vojska habsburského císaře Ferdinanda II. a Katolické ligy.

Bitva na Vraždě. Bílé hoře předcházela krutá střetnutí, kde smilování bylo tabu

Fridrich Falcký, jehož si stavy zvolily v předchozím roce na červencovém generálním sněmu za českého krále namísto Ferdinanda, opustil hned následující den po bitvě Prahu a uprchl do Slezska. Město obsadilo katolické vojsko a habsburský císař začal účtovat se všemi, které považoval za vzbouřence.

Čeští stavové se po porážce dlouho nevzpírali a již pět dní po bělohorské bitvě, 13. listopadu 1620, požádali písemně císaře o odpuštění. Tuto prosbu, zvanou též revers, podalo celkem 201 šlechticů včetně některých dosavadních povstaleckých vůdců – například Václava Budovce z Budova.

Moravské stavy svolaly do Brna sjezd a slíbily podřídit se Ferdinandu II., pokud potvrdí jejich svobody a privilegia. To císař odmítl a jeho vojsko, vedené generálem Buquoyem (ve velení nahradil generála Dampierra, který 9. října 1620 padl u Prešpurku), obsadilo začátkem prosince 1620 Moravu. Moravský sněm kapituloval 13. prosince.

V té době už byl zrušen i takzvaný Rudolfův majestát, tedy listina vydaná v roce 1609 tehdejším panovníkem Rudolfem II., jež potvrzovala v českých zemích svobodu vyznání. Právě skutečnost, že habsburský katolický dvůr se nikdy nehodlal tímto dokumentem, který si české stavy vynutily, příliš vázat, byla jedním z důvodů povstání. Porážku stavů tak nyní zpečetil Ferdinand II. symbolicky tím, že nechal majestát veřejně přestřihnout.

Začíná zatýkání

Královským místodržícím se stal již 17. listopadu 1620 Karel I. z Lichtenštejna, jenž také později stanul v čele soudního tribunálu, který vynesl 29. března 1621 rozsudek, poznamenávající osudy českých zemí na stovky let dopředu.

Trestní proces s předáky českých povstalců, kteří včas neuprchli do zahraničí (což udělal například vojevůdce českých stavů Jindřich Matyáš Thurn), se začal na výslovný příkaz Ferdinanda II. připravovat už v prosinci 1620, a to navzdory tomu, že bavorský vévoda Maxmilián slíbil po vítězství na Bílé hoře a vojenském obsazení Prahy všem ochranu života a majetku.

O osudu bitvy na Bílé hoře rozhodla i špatná koordinace vojsk, říká Martin Pitro

Začátkem února tak Karel z Lichtenštejna obdržel císařské psaní se soupisem zhruba 90 osob, které mají být zatčeny. Ty pak během února a března naplnily městská vězení a žalář v Bílé věži na Pražském hradě. Většina zadržených se přitom na veřejně vydanou výzvu přihlásila sama, utéci se pokusili pouze tři.

Za zmínku stojí zatčení šlechtice Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jenž neutíkal, ale uchýlil se na svůj hrad Pecka, kde ho počátkem března zadržel vojenský oddíl Albrechta z Valdštejna, pozdějšího slavného vojevůdce císařských vojsk. Albrecht sám u toho ale neasistoval, protože si obhlížel Jičín, a velení nad oddílem svěřil svému hejtmanu Petru Mostovi.

Hrdelní soud s mučidly

Mimořádný hrdelní soud, jenž měl soudit všechny zadržené jako velezrádce, se ustavil v polovině března ve Vídni. Předsedou soudu, respektive takzvané exekuční komise, byl jmenován již zmíněný Karel z Lichtenštejna. Jeho zástupcem se stal nejvyšší zemský hofmistr v Čechách Adam z Valdštejna, Albrechtův strýc. Přísedícími byli bývalý předseda pražského apelačního soudu, hejtman Malé Strany, tři říšští dvorní radové, tři apelační radové a dva radové dolnorakouské vlády. Důležitou roli prokurátora plnil Přibík Jeníšek z Újezda.

Proces se všemi obžalovanými byl slavnostně zahájen 29. března, jednacími jazyky byly němčina a čeština. „Obvinění mlčky vyslechli obecnou žalobu, která je vinila ze zločinu urážky královského majestátu. Poté byli po jednom rozděleni do cel na Pražském hradě a započaly výslechy. Každý musel odpovědět na 236 otázek směřujících ke zjištění plánů a styků povstalců. Následovaly doplňující výslechy a na řadu přišla rovněž mučidla,“ píše historik Jindřich Francek v knize Navzdory závisti.

Rok a čtyři dny. Fridrich Falcký uměl lézt po stromech, na trůnu se ale neudržel

Soud se přitom neopíral ani o zemské ani o městské právo, ale vycházel ze dvorských směrnic, v nichž se konstatovalo, že ani stavové nedodržovali své zákony. Úkolem soudců bylo postupovat rychle a obhajoby příliš nevnímat. Návrh rozsudku zněl u všech obžalovaných na konfiskaci jejich statků. Vůdcům povstání byl navržen trest smrti, v některých případech spojený s krutým zostřením.

Návrhy rozsudků posílal tribunál císařské komisi, která je buď potvrzovala, nebo částečně měnila, některé rozsudky modifikoval 26. května 1621 osobně císař Ferdinand II.: pěti osobám trest smrti prominul, některým zmírnil průběh exekuce (například rektor Karlovy univerzity Ján Jesenský měl být původně zaživa rozčtvrcen, verdikt byl však změněn na to, že bude nejdříve sťat, a rozčtvrcen až posmrtně – zůstalo ale v něm, že mu bude nejdříve vyříznut zaživa jazyk). K trestu smrti bylo nakonec odsouzeno 28 předních účastníků povstání (tři páni, sedm rytířů a 18 měšťanů).

Dvacet osm rozsudků smrti, 27 poprav

K definitivnímu vyhlášení rozsudků došlo v sobotu 19. června v Praze. Ještě téhož dne odpoledne a v neděli začali příbuzní obětí žádat Lichtenštejna o milost, ale marně.

Hrdý postoj naopak projevil nejstarší z odsouzených, šestaosmdesátiletý rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který by vzhledem ke svému věku asi milost dostal, kdyby o ni poprosil (trest smrti by mu byl změněn na doživotní žalář), ale podle svědectví Jana Ámose Komenského to odmítl.

Boj byl krátký, ale krvavý. Před 400 lety zastavili Moravané císařská vojska

„Já zajisté jsa již shrbený stařec, dávno již syt jsem života toho. Nebo nemohu ani chuti pokrmu rozeznati, ani nápojem libým se občerstviti… I k čemuž jest mi takový život? A jestližeť já volný tento život tak těžce snáším, i jakž bych snášel vězení?“ zapsal Kaplířovu rozmluvu s knězem Janem Rosaciem Komenský.

Český rytíř byl popraven jako čtvrtý v celkovém pořadí a první z panského stavu spolu s šestadvaceti dalšími dne 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.

Slavné bitvy: osudy obyvatel v českých zemích určovalo několik krvavých střetů

A jak je možné, že popravených bylo 27, když rozsudků smrti zaznělo o jeden víc? Osmadvacátým popraveným měl být pražský měšťan a advokát Martin Fruwein, jenž v povstalecké stavovské vládě zastupoval městský stav. Stejně jako Jesenský měl přijít ještě před smrtí o jazyk, poté o hlavu a nakonec měl být rozčtvrcen.

Fruwein ale své katy předešel. Když jej v pondělí 7. června 1621 předváděli z jeho kobky v podstřeší Bílé věže k výslechu, požádal o návštěvu toalety, protáhl se vikýřem a skočil ze střechy do Jeleního příkopu Pražského hradu. Byl na místě mrtev.