Bylo ráno 28. října 1981 a dva švédští rybáři se vraceli s nočním úlovkem zpátky domů do přístavního města Karlskrona. Když proplouvali skrz skalnaté souostroví Gasefjarden nedaleko švédského jižního pobřeží, upoutala jejich pozornost podivná ropná skvrna, která se rozlévala po hladině Baltu. Žádná loď nebyla v dohledu, na břehu nebyla patrná žádná havárie, bylo záhadou, kde se taková lokalizovaná mastná skvrna na moři vzala.
Jednomu z rybářů, Bertilu Sturkmenovi, to vrtalo hlavou natolik, že se po vyložení úlovku k danému místu ještě jednou vrátil. Bylo asi deset dopoledne a to, co uviděl, mu vyrazilo dech: přímo před ním trčela z moře 76 metrů dlouhá ponorka, napůl zanořená a na pravoboku zaklíněná. Její obrys se rýsoval na pozadí ostrých skalisek ostrova Torumskär a v její velitelské věži stál důstojník. Rybáře upoutal kratičký záblesk, podíval se na důstojníka pozorněji a všiml si, že muž si ho prohlíží dalekohledem. Pak zaznamenal ještě něco - muž měl v ruce zbraň.
Karlskrona nebyl jenom obyčejný přístav. Byl to také domov švédské námořní základny, v níž se nacházely dvě ze tří švédských vojenských flotil. Ostrov Torumskär se nacházel hluboko uvnitř švédských teritoriálních vod. Ale ponorka, na kterou Sturkmen zíral, ani důstojníkova uniforma zcela očividně švédské nebyly. Byly sovětské.
Rybář vyřešil ožehavou situaci rychlou zpátečkou a jak se k místu přiblížil, tak z něj zase vycouval. Nedlouho poté nahlásil přítomnost sovětské ponorky základně, kde rychle vznikl poplach. Stroj se totiž nacházel v místě, kam žádné podmořské plavidlo proniknout nemělo. Právě kvůli bezpečnosti vybrali Švédové jako domov pro své vojenské námořnictvo relativně mělkou zátoku, v níž přístav chránily skalnaté ostrovy všude kolem. Ale přesto se sovětské ponorce podařilo přes tuto podmořskou past nějak prokličkovat a ztroskotala jen slabých deset kilometrů od kotvícího obranného loďstva.
Whiskey s ledem
Švédové vyslali k napůl vynořené, napůl zanořené ponorce S-363 hlídkový člun. Na ponorce už v tu dobu vlála vlajka sovětského námořnictva. Kapitán plavidla (podle obsáhlého článku vojenského historika Sébastiena Roblina se jmenoval Anatolij Gustjin, podle Wikipedie i podle ruských zdrojů však jeho skutečné jméno znělo Pjotr Guščin) ji nechal vyvěsit poté, co si uvědomil, že je u švédských břehů.
Velitel hlídkového člunu neuměl rusky, ale naštěstí se mu podařilo domluvit se s ponorkáři německy. Dozvěděl se, že loď uvízla poté, co se v důsledku selhání navigačního systému odchýlila z kursu. K selhání mělo dojít proto, že se o anténu navigace zachytila rybářská vlečná síť, která ji poškodila a vyřadila z provozu.
Situace si žádala opatrnost. Poškozené plavidlo představovalo sovětskou stíhací ponorku středního dosahu, určenou k manévrování v pobřežních vodách. Třídě těchto ponorek se přezdívalo "whiskey" (proto se pro incident později vžilo na Západě označení "Whiskey on the rocks" neboli "Whiskey s ledem") a Sovětský svaz jich měl více než 200. Během 60. a 70. let 20. století s nimi několikrát pronikl Baltským mořem až do švédských teritoriálních vod a Švédsko se proti nim muselo párkrát bránit i výstražnou palbou.
Studená válka stále ještě trvala, a třebaže Švédsko bylo v tomto mocenském konfliktu zdánlivě neutrální, jeho vláda se přece jen přimykala podstatně více k Západu nežli k východnímu bloku. Stockholm byl proto místem, kde operovalo hodně vyzvědačů ve službách komunistických států (stojí za to připomenout si výrok jednoho z hrdinů propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana, rozvědčíka Jiřího Hradce: "Teď zrovna jsem si to přihasil ze Stockholmu"), a současně se na Švédsko zaměřovala sovětská špionážní technika.
Incident, který zdánlivě vypadal jako nehoda v důsledku selhání navigace, tak mohl být stejně dobře důsledkem tajné špionážní nebo dokonce sabotážní operace. V den, kdy ponorka najela na mělčinu, tedy 27. října 1981, totiž zkoušela švédská ponorka Neptun nový typ torpéda, o který Sověti mohli mít velký zájem.
Pluje sem sovětská válečná flotila!
Záhy po zaznamenání ponorky S-363 se proto pustila do práce diplomacie obou stran. Švédové si nárokovali právo vyslechnout kapitána ponorky, Sověti to ale odmítali.
Švédský ministr zahraničí si proto předvolal sovětského velvyslance ve Švédsku Michaila Jakovleva a k ponorce zamířil velitel švédské námořní základny Karl Andersson, který vstoupil na její palubu. Sovětský kapitán na ponorce byl rádiem instruován, že musí proti jeho přítomnosti protestovat, ale jinak nemá Švédům aktivně bránit.
Jednání mezi Anderssonem a Guščinem však stejně k ničemu nevedla, protože Guščin odmítal ponorku opustit. A situace se začala zhoršovat. K místu konfliktu totiž mezitím vyplula eskadra sovětské Baltské flotily pod velením admirála Kalinina a nepůsobila právě nevinně; šlo o dvanáct lodí včetně jednoho raketového a jednoho dělového torpédoborce, dvou raketových člunů a fregaty.
Těžce vyzbrojená eskadra aktivovala radary švédského pobřežního dělostřelectva, takže ji začaly zaměřovat dělostřelecké baterie na švédském břehu. Situace hrozila nenávratnou eskalací.
Velitelství sovětského loďstva si naštěstí uvědomilo, jaké nebezpečí hrozí, a svá válečná plavidla obrátilo. Dál pak pokračoval jenom jeden osamělý ruský remorkér. I ten se ale zastavil, když mu vyjely v ústrety švédské torpédové čluny.
Švédský národní ústav pro obranný výzkum zatím z paluby speciálně konfigurovaného člunu pobřežní stráže monitoroval pomocí spektrometrie gama záření na trupu ponorky. Objevil znepokojivou věc: v jednom z torpédometů se téměř určitě nacházel uran-238, což nasvědčovalo přítomnosti torpéda s jadernou hlavicí.
Švédští vojáci i výzkumníci věděli, že Sovětský svaz v 50. letech několik jaderných torpéd vyvinul a že jedna z jeho "whiskey ponorek" (S-144) je v roce 1957 dokonce vyzkoušela v praxi. Věděli také, že každé takové torpédo by mohlo vyřídit celý svaz lodí.
Následovalo dvoudenní vleklé vyjednávání, jehož závěrem nakonec bylo to, že se Guščin v doprovodu politruka Vasilije Besedina podrobil 2. listopadu na palubě švédského torpédového člunu šestihodinovému výslechu. Celou dobu ale trval na tom, že na ponorce selhaly všechny čtyři navigační systémy, a protože na ní k dovršení smůly sloužil relativně slabý navigátor Anatolij Korostov, dostala se až 98 kilometrů mimo svůj kurs přímo do švédského přístavního kanálu.
Švédy to úplně nepřesvědčilo - aby totiž ponorka proplula přes všechny přírodní překážky tak hluboko do švédské zátoky, musela mimořádně přesně manévrovat. Uvízla na jedné z pouhých dvou tras, jimiž mohly větší lodě proplouvat ze švédské základny na otevřené moře, a tento kanál neměl více než dvanáctimetrovou šířku.
"Jestli tohle byla navigační chyba, tak je zralá na zápis do Guinessovy knihy rekordů," utrousil švédský protějšek ruského kapitána při výslechu, ale jinak přijal jeho vysvětlení v dobrém.
Bouře zahrozila globální katastrofou
Dočasné uklidnění situace však čekal ještě jeden zvrat. Na moři se rozpoutala bouře a prudký nečas dočasně vyřadil švédské zaměřovací systémy. Když se vyčasilo a radary začaly znovu fungovat, napětí se v mžiku vrátilo. Na radarech se totiž ukázala dvě plavidla mířící do švédských teritoriálních vod a nacházející se pouze 12 námořních mil (asi 22 kilometrů) od přístavu Karlskrona.
Švédové si to jen těžko mohli vysvětlovat jinak, než že Rusové využili hromobití a poslali své válečné lodě nazpět. "Držet hranici," zavelel švédský premiér Thorbjörn Fälldin. A vrchní velitel švédských ozbrojených sil generál Lennart Ljung byl připraven tento rozkaz splnit.
Švédským stíhačkám i pobřežnímu dělostřelectvu byl vyhlášen nejvyšší stupeň pohotovosti. Jejich obsluha držela doslova prst na spoušti. Všichni přitom věděli, že dojde-li skutečně ke konfliktu a střílení, nebude případným tonoucím pomoci, protože počasí stále ještě neumožňovalo vzlétnout záchranným ani monitorovacím vrtulníkům.
Následovalo neuvěřitelně napjatých 20 minut. Pak se naštěstí ukázalo, že inkriminovaná plavidla představují dvě německé obchodní lodi. Nejvyšší stupeň poplachu mohl být opět odvolán.
Po dalších 10 dnech dovolila sovětská vláda, aby Švédové ponorku vyprostili. Švédské remorkéry ji pak odtáhly do mezinárodních vod, kde jí předaly již zmíněné eskadře admirála Kalinina. Sedmého listopadu se S-363 vrátila v jejím doprovodu do svého domovského přístavu.
V roce 2006 poskytl politruk Besedin rozhovor švédským novinám a mimo jiné pronesl šokující věc. "Důstojníci dostali rozkaz vyhodit ponorku i s posádkou do vzduchu, kdyby se jí švédské síly pokusily zmocnit. A tento rozkaz by byl splněn. Na palubě se v torpédometech nacházela torpéda s jadernými hlavicemi. Odpálení jedné takové hlavice by mělo zhruba stejný účinek jako dopad bomby vypuštěné nad Hirošimou. Je hrozné pomyslet si, jakou zkázu by to Švédsku přineslo," uvedl Besedin.
Ne každý však je s jeho tvrzením zajedno - například Andersson tato slova vždy odmítal a poukazoval na to, že možná existoval rozkaz ponorku zničit, ale mnohem spíše destrukcí jejích ventilů a hřídele pohánějící šroub než detonací jaderných hlavic. Sovětská ani ruská vláda také nikdy oficiálně nepřipustila, že by na palubě S-363 byly jaderné zbraně.
Komsomolci u švédských břehů
Zatímco na Západě se incidentu přezdívalo "Whiskey on the rocks", což byla slovní hříčka odkazující jednak na oblíbené pití s ledem, jednak na třídu ponorky a její uvíznutí na podmořském skalnatém útesu, v Sovětském svazu se pro něj i pro ponorku samotnou vžil název "Švédský komsomolec".
Událost zásadně zhoršila švédsko-sovětské mezinárodní vztahy, z čehož se vzájemně obviňovaly obě strany. Podle Sovětů Švédové zneužili nehody k tomu, aby začali provádět protisovětsky zaměřené námořní operace spojené se svrháváním hlubinných náloží a výbuchy podmořských min. Podle Švédů však byly tyto akce opodstatněné, protože Sověti podle nich nepřestali s vysíláním svých ponorek do švédských vod. Napětí ve vzájemných politických vztazích vydrželo až do pádu Sovětského svazu v roce 1991 a znovu se obnovilo v roce 2014 po ruské anexi Krymu.
Podle ruské wikipedie vyšetřování ukázalo, že zvuky civilních lodí se dají snadno zaměnit za hluk lodních šroubů ponorky. Je možné, že toto tvrzení odkazuje na další incident, pocházející už z doby po anexi, kdy švédské loďstvo zahájilo pátrání po miniponorce, jež údajně pronikla do švédských výsostných vod a vysílala na nouzové frekvenci. Žádnou ale nenašlo a ruské ministerstvo obrany jakoukoli přítomnost svého podmořského plavidla ve švédských vodách popřelo.