I když dnes název po českém dramatikovi devatenáctého století nenese, amatérské divadlo v Tachově nadále žije. V tradici vzniklé po skončení druhé světové války pokračují Komedyjanti. V seriálu, který jsme pro vás připravili, si připomeneme nejvýznamnější milníky a osobnosti tachovského amatérského divadla.

Vzpomínky herců

Současné vzpomínky těch, co stáli na prknech kina Hraničář a Lidového domu:

Libuše Pauknerová – Centnerová (1931) – na jeviště ji postavil Rudolf Tomšů st. Začínala klasickým španělským dramatem „Ovčí pramen“ v roce 1951. S jevištěm se rozloučila v roce 1958, kdy se s manželem odstěhovali z Tachova. Vrátili se v roce 1971. S dojetím zavzpomínala na partu, kterou tehdy tak trochu považovala za svoji rodinu. Ve vzpomínkách nad fotografiemi se jí začali vybavovat někteří členové této rodiny: Beranová (to byl živel, který se staral nejen o veselí, ale i o občerstvení), Bláhová (herečka č. 1 a navíc švadlena, takže i úprava kostýmů), Benešová (té byl vždy plný Lidový dům, vždy s úsměvem na rtech), František Čečka (zručný elektrikář a malíř, takže světla, scéna), Duchek (vždy aktivní v přípravných pracích), Kuta (můj partner v Ruských lidech a ve Slávě), Kožnarová a Rodová (obě vynikající nápovědy), manželé Křížovi (stačí napsat, že měli čalounictví), Prokop (ten pracoval v tiskárně, takže plakáty), Marie Huttová (za divadlo by dala duši), Josef Přenosil (vynikající figurkář), Miloslav Přenosil (především vedoucí skautské skupiny Stapeči, až v roce 1975 v jiném souboru se ukázalo, jak se „potatil“), Ruzhová (prostě osobnost), Ludmila Tomšů (co ta musela vydržet jako žena pilíře souboru a ještě švadlena)…

Vzpomínky dětí hereckých celebrit

Rudolf Tomšů junior (1941) – jeho rodina přišla do Tachova těsně po válce a jeho otec stál při kladení základů ochotnického divadla. Rudolf vzpomíná: „Divadlo bylo doslova součástí naší rodiny. Oba rodiče hráli a všichni přátelé našich byli také divadelníci. V té době bylo ochotnické divadlo prvním kulturním činem Čechů ve městě dříve výhradně německém. To tentokrát hrálo velkou roli. Úplně první mojí vzpomínkou je, jak mne maminka „přibalila“ tatínkovi na nějakou zkoušku. On byl totiž neustále pryč a ona nás dva – sestře byly čtyři a mně pět, musela hlídat. Zkouška se konala v budově u pivovaru. Ochotníkem byl také sládek. Dával mi napít piva. Po něm jsem okamžitě a tvrdě usnul. Tatínek mne pak musel nést na rukou celou cestu až k mlékárně, kde jsme tenkrát bydleli.

S „Kremelským orlojem“ na Jiráskův Hronov odjela celá naše rodina. Vladimír Iljič Lenin (toho hrál náš tatínek) přišel do jakési mužické rodiny, jejíž děti (to jsem byl já a moje sestra) se schovaly pod stůl zakrytý ubrusem. Z jakého důvodu si nepamatuji. Jen doufám, že to nebyla špionáž.

Mne zajímal více film než divadlo a potom ještě motokros, fotbal a asi tisíc dalších věcí. Přesto jsem si začal i s divadlem. Nepříliš slavně. Krásnou vzpomínku mám ale na semaforskou hru „Faust, Markétka, služka a já“, kterou režírovala nezapomenutelná osobnost, Jaromír Šiml. Hrál jsem tam Mefista a když mne poprvé slyšeli zpívat, okamžitě nařídili, abych to radši recitoval. Mojí partnerkou byla skvělá učitelka a kamarádka Věra Čelikovská, později Dekojová.“

Příště zavzpomínají další potomci hereckých osobností.

Marie Mirtlová