„Přistěhovala jsem se do Tachova v roce 1946 z Březnice. Osmadvacet let jsem pracovala u Jednoty, byla jsem tam už jako inventář,“ vzpomínala. „Dělala jsem tam snad všechno – po obchodech, když někdo vypadnul, v cukrárně, v polotovarech i v kanceláři.“

Oslavenkyně má syna a dceru, čtyři vnoučata a sedm pravnoučat. Všichni jí už byli o víkendu gratulovat a přinesli dárky. „Říkala jsem jim, ať nic nenosí, co já už dneska potřebuji.“ Bydlívala s rodinou ve Slezské ulici. Je už 29 let vdovou, manžel jezdil se sanitkou.

V Penzionu žije pět let a je nadmíru spokojená. „Mám tu soukromí a když chci být mezi lidmi, je s kým si popovídat. Nedělám už ale dohromady nic. Čtu, něco pospravím, televizi pouštím až večer. Chodím tady do knihovny, dcera mi nosí časopisy a já všechno přelouskám. Když je hezky, celé půldne sedíme venku a povídáme,“ vyprávěla oslavenkyně. Kdysi se prý přihlásila do kurzu cvičení paměti. „Dostávali jsme domácí úkoly, taky tři stránky. Říkala jsem si, že nejsem žádná malá školačka a nechala jsem toho,“ vzpomínala s úsměvem.

Tachovský deník přeje Anně Mrvíkové hlavně pevné zdraví a aby přestalo zlobit bolavé koleno.