Počátky tvrze v Kočově na Tachovsku patří mezi ty, jež halí rouška času a tajemství. Literatura uvádí, že ves byla označována jako rodové sídlo Kočovských z Kočova i dávno poté, co už jim Kočov nepatřil. I když víme, že na místě, kde mírná terasa pozvolna klesá k údolí řeky Mže, osídlení vzniklo již před rokem 1357, nemůžeme říci s jistotou, kterým členům silně rozvětveného rodu Kočovských tato ves kdy vlastně doopravdy patřila. S výjimkou Konráda z Kočova, který je zmiňován coby držitel k uvedenému letopočtu, či jeho syna Humprechta, jenž Kočov zdědil. Poslední z rodu Kočovských, Jan, zde sídlil pro změnu po roce 1496.

Tvrz lze tedy na základě předpokladů datovat do snad již první poloviny 14. století. Pokud jde o její podobu, víme, že ji obklopoval mohutný vodní příkop, zčásti dochovaný dodnes. Zajímavou epizodou v dějinách Kočova je období po roce 1547, kdy Kočov na čas připadl královské komoře, neboť jeden z držitelů, Kašpar Pluh z Rabštejna se účastnil protihabsburského odboje, za což mubyl zkonfiskován majetek.

Kočov měl vůbec štěstí na odbojné majitele. Roku 1557 totiž Ferdinand I. zastavil Kočov Floriánu Gryspekovi z Grysbachu, který založil na severním Plzeňsku dodnes nejvýznamnější renesanční památku Plzeňského kraje, zámek v Kaceřově, k němuž se váže romantická pověst o dobrovolné smrti příslušníků rodu pomocí poháru s jedem při pochmurné večeři, kdy se dozvěděli, že jim v souvislosti s pobělohorskými konfiskacemi a tresty hrozí ztráta majetku a rozhodně nedostanou žádnou milost. To už Kočov ale patřil k plánskému panství a spíše než jako panské sídlo sloužil k hospodářským účelům. Dočteme se zmínku o poplužním dvoře a pivovaru, jenž byl „při tvrzi vystavěn“.

Po schillingovské a gryspekovské renesanční přestavbě, datované do půle 16. století, získala tvrz modernější podobu. Dochovaná stěna se sgrafitovou výzdobou se snad dochovala ještě k počátku 20. století, později však zanikla beze stop. Během 17. století tvrz chátrala a dočkala se podle literatury snad i jakési provizorní opravy, která měla spočívat v doplnění chybějících částí dřevěnými konstrukcemi. Zmiňován je i požár, který tuto „špatnou stavbu s místnostmi málo vhodnými k obývání, z velké části ze dřeva“ měl zničit.

Poté čteme k roku 1770 opět o „malém zámečku na malém kopečku, obklopeném vodním příkopem, s dobrým poplužním dvorem“. Jednalo se však prakticky o novou stavbu jen málo využívající zbytků původních stavebních konstrukcí. Na kruhovém tvrzišti částečně doposud obehnaném zavodněným příkopem dnes stojí budova hájovny, v jejíž jižní zdi lze nalézt zabudované profilované ostění pozdně gotického portálu, jedné z mála připomínek výzdoby a slávy někdejší tvrze. Pověsti zas hovoří, že na místě tvrziště se dodnes o nocích zjevuje přízrak bílé paní.

David Růžička