Vede ho ředitel Tomáš Rusňák, jehož prvotní motivací pro zřízení střediska bylo mimo jiné to, že se mu před osmnácti lety narodil syn s velmi těžkým postižením. Organizaci se ale v poslední době nedaří a chybí jí peníze na základní provoz, energie, topivo i dopravu postižených klientů.

Kolik let funguje středisko Víteček?
Letos je to 18 let, ale v podstatě něco podobného fungovalo už od roku 1996, kdy vznikla 15. přední hlídka Royal Rangers. Fungovala jako křesťanský skaut pro děti v přírodě. Setkávaly se tu děti s různým postižením, které vlastně jinak nikam nemohly.

Nevzali je třeba na tábor či výlety. Ale my ano, my jsme se jim vždy věnovali a připravovali jsme pro ně vždy program, který odpovídal jejich potřebám i zdravotnímu postižení. Kolem roku 2000 jsme od města Černošína dostali objekt za rozumných podmínek. Byl ve dvoře za základní školou, v rámci možností jsme si ho opravili. Právě tam jsme začali provozovat neziskovou organizaci Středisko Víteček.

Jaké služby Víteček nabízí?
Rozdělil bych to na tři základní kategorie. Fungujeme jako denní stacionář, dále máme sociálně terapeutické dílny a také osobní asistenci, kdy třeba jezdíme s klienty k lékaři, do škol, po úřadech a na místa, kam se klient v podstatě sám nedostane. V rámci osobní asistence také pomáháme seniorům, kteří chtějí i přes své zdravotní problémy žít ve vlastním domově, a to včetně seniorů v terminálním stadiu onemocnění.

Pomáháme tak rodinám, aby mohly téměř normálně fungovat a jejich členové mohli chodit do práce. Zvláště zde na venkově je to důležité, protože podobná zařízení většinou bývají ve větších městech a lidé mívají problémy jezdit daleko.

Kolik máte klientů?
Máme uzavřeno na osm desítek smluv, přičemž někteří klienti využívají třeba i více služeb. Ale stále je to asi sedmdesát klientů, kteří potřebují naši pomoc v různých směrech.

Z jakého regionu klienti jsou?
Naše služba zahrnuje hlavně Tachovsko a Mariánskolázeňsko. Staráme se třeba o klienty ze Stříbra, Plané, Boru, Tachova, ale také z Mariánských Lázní či Chebu.

Nyní ale bojujete o přežití. Co se stalo?
Posledních pár měsíců řešíme největší krizi za celých osmnáct let. Od loňského roku totiž nemáme zdroje na poskytování služeb, vše financujeme ze svých zdrojů a různých půjček. Jsme vděční za jakoukoliv finanční pomoc. Snažíme se oslovit Plzeňský a Karlovarský kraj, aby nám otevřely nějaké finanční cesty, které jsou pro nás momentálně nedostupné.

Nač nejvíce chybí peníze?
Hlavně na základní provoz střediska. Na energie, topení, na pohonné hmoty, abychom mohli klienty převážet, dopřát jim standard, jako je teplo a podobně. Vítaná je jakákoliv pomoc. Hledáme sponzory. Nemůžeme na oplátku moc nabídnout, ale udělali by dobrou věc.

Martina Sihelská