Když jsem nastupoval do tachovského závodu firmy Avokádo, která se zabývá zpracováním a výrobou koření nebo kořenících směsí, netušil jsem, jaká námaha mě čeká. Zelené triko, zelené montérky, zelená pokrývka hlavy, bílé rukavice, rouška. Jinak se do provozu nesmělo. Byl jsem přiřazen do místností, ve kterých se nacházely obrovské násypky na koření.

Když se do nich nasypal obsah, důmyslný vibrační systém posunoval obsah do strojů, které koření balily do sáčků, které už známe z obchodů, nebo do tubusů. Ze všech koutů se linuly nejrůznější vůně, že to v prvních hodinách, než jsem si zvykl, až omamovalo. Práce v provozovně je sice voňavá, ale jinak stereotypní.

Jako snad v každé výrobně. „Máme za úkol brát pytlíky z pásu a vkládat je do krabic, které si tedy musíme předem sestavit. Pak se krabice skládají na paletu a jsou určeny k expedici, ale práce nás baví,“ řekly brigádnice Alena Hudousková, Marie Vůjtechová a Simona Vrbová. Za vydělané peníze si brigádnice prý pořídí helmu na motorku, nějaké oblečení, nebo si zaplatí řidičský průkaz. Ani já jsem neměl u násypek pestrou práci. Spíše v celku nudnou. Ale přínosnou. Pytle koření, které jsem obvykle zvedal, vážily čtyřicet kilogramů.

Nedalo se nic dělat, musel jsem pytel uchopit, zvednout do zhruba metrové výšky a vysypat. Tak to třeba děláte celý měsíc den po dni, samozřejmě, když jste brigádníkem. Samotní kmenoví zaměstnanci třeba celý svůj profesní život. Mně osobně se taková práce, i když jednotvárná, líbíla. Myslím si, že jsem se naučil větší šikovnosti. A také jsem si na vlastní kůži zkusil pořádnou makačku v kolektivu lidí, se kterými je stále legrace a kteří i přes tak namáhavou dřinu stále srší vtipem. Nelituji těch několika týdnů prázdnin.