Alžběta Jarošová přišla jako mladá do Stříbra z Bratislavy. Pracovala jako učitelka tělocviku a pracovní výchovy na 2. stupni staré školy na náměstí. „Byla pedant, ale zároveň moc hodná. Hrozně šikovná a klukům se moc líbila. Spolužáci se sázeli, na koho se usměje,“ vzpomíná Hana Harvančáková. „Byla empatická, mohli jsme za ní kdykoliv přijít o radu,“ říká dále na adresu kamarádky Hana. Ta se do Stříbra přistěhovala z Únehlí a to, že bývalá učitelka bydlí přes ulici proti ní, zjistila náhodou až po hodně dlouhé době, kdy se mnoho let neviděly. „Máme zahrádku a tehdy jsem nesla domů košík se švestkami a napadlo mě, že by mohly paní učitelku potěšit, tak jsem jí pár nabídla,“ zavzpomínala dále Hana. „Opravdu jsem radost měla. A Hanička to poznala a už to jelo,“ pokračuje ve vyprávění Alžběta, která je z dvojice upovídanější. „Od té doby mi dělá radost pořád. Nechválím ji proto, že mi nosí úrodu nebo prostě třeba kousek buchty, ale ona to dělá, neboť je to prostě dobrá víla a chce lidi potěšit,“ dodává s úsměvem Alžběta. Ta má vzhledem k věku už trochu problémy s páteří a k chůzi potřebuje chodítko, takže raději dochází Hana za ní. Bývalá pedagožka, která je i ve svém věku stále aktivní, ráda háčkuje, šije anebo plete košíky a další dekorace z pedigu, jí dobrotu oplácí dárky vlastní výroby. „Tady se člověk bojí říct, že se mu něco líbí, už to má nachystané v tašce, aby si to odnesl domů,“ usmívá se mladší žena.

Domov pro osoby se zdravotním postižením Milíře.
Domov Milíře nabízí odlehčovací službu rodinám s mentálně postiženými dětmi

„Je tak moc obětavá, má tři děti, vnoučata, a přesto si denně najde čas, aby za mnou zašla na pár slov,“ říká vitální seniorka, které by 83 let nikdo nehádal, s obdivem. „Kromě neděle, to sem jezdí Betina rodina, tak nechci zdržovat,“ upřesňuje Hana. „Máme okna bytů proti sobě, i večer mě Hanička kontroluje, jestli svítím anebo zase jestli v noci dlouho nesvítím. Jak se jí něco nezdá, hned žhaví telefon a volá mi, jestli nemám nějaký problém anebo něco nepotřebuji,“ líčí Alžběta. „Ta mi dala mezi svátky. Věděla jsem, že má být u dětí, tak jsem byla v klidu a ona mi za dva dny zavolá, že je v nemocnici. Málem to se mnou seklo, to máš u mě schovaný,“ hudruje naoko Hana.

Samotná Alžběta rozhodně není opuštěná, má dvě děti, se kterými se pravidelně stýká a je s nimi neustále i v telefonickém kontaktu. Hanku však taky přijala za svou a ta pro změnu Alžbětu vnímá jako svoji náhradní maminku. „Hančiny děti mi říkají teto, vnoučata babi,“ usmívá se bývalá učitelka. „Na Haničku se můžu kdykoliv spolehnout,“ chválí dále svoji kamarádku. Obě ženy si zpočátku vykaly, tykání přišlo tak nějak samo postupem času. Nicméně ani to neubralo na vzájemné úctě a slušnosti, s jakou se k sobě obě dámy chovají. Přesto i ony se občas poškádlí. „Já za to nemůžu, že jsi ve výšce mého lokte,“ řehtá se Hana výškovému rozdílu, kdy její ruka spočívá na Alžbětině rameni.

Michaela Kafková se nebála pustit do podnikání. Dnes je majitelkou malé úklidové firmy a práce ji hrozně baví.
Jako dítě úklid nesnášela, dnes má Michaela Kafková z Plané úklidovou firmu

„Jsem hrozně vděčná, že mi Hanička opět vstoupila do života,“ říká bývalá učitelka. „Můžu se na ni kdykoliv spolehnout,“ dodává s tím, že nechce nikoho urazit, protože je vděčná za všechny přátele, kteří ji navštěvují, a především za svou skvěle fungující rodinu. Hlásí se k ní i mnoho dalších žáků, které učila. S pokorou říká, že se jí snad vrací dobro, co zasela, a to ji drží nad vodou. „Ale Hanička je prostě jenom jedna, je to moje nejlepší přítelkyně,“ trvá si na svém Alžběta Jarošová.